Aristoteles

Řeckému historikovi Diogenovi Laertiovi vděčíme za většinu informací o životě a díle tohoto filozofa, který společně se Sokratem a Platonem symbolizuje západní filozofické hledání. Narodil se roku 384 př. n. l. v osadě Stageira (Thrákie/poloostrov Chalkidiké) a zemřel v Chalkis (ostrov Euboia) roku 322 př. n. l.

Jeho otec Nikomachos, byl lékařem makedonského krále Amynty, otce Filipa. Po smrti Nikomachově se o mladého Aristotela staral jeho příbuzný Proxenus, dokud ve věku 17 let neodešel do Athén aby vstoupil jako žák do Platonovy Akademie. Tam zůstal dvacet let, do smrti svého učitele v roce 347 př. n. l. Existují dohady, zda byl jeho odchod spjat s faktem, že nebyl zvolen Platonovým následníkem ve vedení filozofické školy nebo kvůli válce mezi Makedoňany a Atéňany, která začala roku 359 př. n. l.

Faktem je, že se společně s Xenokratem přestěhoval do města Assos, kde se oženil s Pythií, adoptivní dcerou tyrana Hermeia a měl s ní dceru Pythii. Stojí za zdůraznění, že jeho tchán Hermeius by mohl být považován i za filozofova žáka, jak se ukázalo v jeho posledních slovech, když upadl do rukou Peršanů a byl mučen:“ Řekněte mým přátelům a spolubojovníkům, že jsem se nevzdal ani neudělal cokoli nehodného filozofie“.

Po smrti jeho ženy Pýthie, žil s Herpyllis, se kterou měl syna Nikomacha, kterému adresoval pojednání o etice. Během svého pobytu v Assosu založil školu s některými spolužáky z Akademie, včetně Theofrastra, který se v Lyceu stal jeho nástupcem. Odtud se přestěhoval do Mytilény, města na ostrově Lesbos, dokud ho roku 343 nepovolal Filip k Makedonskému dvoru aby se ujal vzdělávání jeho syna Alexandra, tehdy třináctiletého.

Ve věku jednačtyřiceti let, roku 335, se Aristoteles vrací do Athén a zakládá nové centrum vzdělávání, Lyceum. Ovšem Alexandrova smrt rozjitřila aténskou nenávist k Makedoňanům a Aristoteles byl obžalován z bezbožnosti a tak byl donucen uchýlit se do Chalkis, kde ve věku šedesáti dvou let zemřel.

Dílo

Andronikus Rhódský shrnul Aristotelovo dílo v prvním století př. n. l.. Jeho plodná intelektuální tvorba je rozdělena do dvou velkých skupin:

1. Spisy zamýšlené pro publikování, cílené pro veřejnost a vydané Aristotelem osobně. Tyto sestávají ze série asi 20 dialogů, jejichž obsahy jsou nám známy z citací v jiných textech. Jejich tituly evokují Platonský charakter těchto děl, jako: „O právu“, „O dobru“, „O nebi“, „O modlitbě“, „O idejích“, „O filozofii“.

2. filozofické a vědecké spisy tvořící „CORPUS ARISTOTELICUM“ uspořádané Andronikem Rhódským do spisů o logice, fyzice, biologii, Metafyzice neboli první filozofii, Etice, Politice, Rétorice a Poetice.

Aristotelovy myšlenky

Zde je několik Aristotelových nejznámějších tvrzení:

Logika je pouhý Organon, nástroj bádání, řekněme nástroj k dosažení znalosti. Znalost je nezvratná, řekněme neskrývaná.

Jsoucno je a nemůže nebýt. Nezbytné jsoucno je podstatné. Podstata je bytí jsoucna. Je to na jedné straně podstata jsoucna a na druhé bytí podstaty. (Podstata představuje nejskrytější aspekt Aristotelova učení a současně jeho nejtajnější spojitost s filozofií Platona, která učinila Dobro principem jsoucna). Je to substrát na kterém je cokoli jiného tvrzeno, ale které nemůže být tvrzeno na základě čehokoli jiného. Jelikož základem jsoucna podstaty je Logos, pojetí, princip srozumitelnosti jsoucna samotného. Podstata nemůže existovat odděleně od toho čeho je podstatou. Podstata nemůže být srovnávána s Platonovou ideou, kterou Aristoteles popírá.

Vše se stává něčím, tvarem nebo počátečním bodem a stává se jsoucnem z něčeho co je toho potencí, látkou.

Ve spisu Protrepticus (nabádavá řeč) se vyrovnává se subjektem filozofie:“ Člověk by měl buď filozofovat, nebo nefilozofovat; ale aby se rozhodl nefilozofovat, je též vždy nutno filozofovat; takže filozofování je nezbytné v každém případě“.

Na počátku vědění je morální moudrost, nebo Phronesis, ale později musí jasně oddělit vědění od morálního života, tj. myšlení a činy. filozofické štěstí odpovídá teorii, způsobu života cele zasvěcenému činnosti ducha. Musí být učiněn rozdíl teoretickým a teorickým. Druhé slovo slovo řeckého původu nemá nic společného s filozofií a odkazuje k řadám. Aristoteles používá slovo teoretický aby stvořil typ znalosti, jehož objektem je vědět v zájmu vědění spíše než kvůli čemukoli vně sebe; též odkazuje ke způsobu života spočívajícím v zasvěcení se takovému vědění, řekněme intelektuální ctnosti, které je mravní ctnost podřízena.

Být člověkem, znamená nějakým způsobem jít za humanitu v nás, protože přístup ke kontemplativnímu životu je mimo lidský stav a přístupu k němu člověk dosahuje „až podle toho, kolik je v něm božského“. Aristoteles udržuje tento cíl jako pouhou touhu, ale nevysvětluje jak získat k tomuto stavu přístup.

Rozdíly mezi Platonem a Aristotelem:

Aristotelova hlavní kritika Platona se týká především nauky o idejích a jejich oddělení od smysly vnímatelného světa. Platonova přílišná abstrakce vede Aristotela k odmítnutí idejí.

1. Důležitost smysly vnímatelného světa: Vědět, znamená uchopit podstatu věcí, touha vědět je vyjádřena nejprve potěšením ze smyslového vnímání a odtud jdou příčiny zpět dokud nedosáhnou prvních příčin, jsoucna jako jsoucna. Věda je racionální vědění. Platon popírá význam vědy nebo znalostí získaných na základě názorů a vnímání věcí smysly.

2. Dualita tvaru-látky a mohutnosti-skutečnosti (látka touží po tvaru): Podstatnou příčinou je tvar, což je věc sama v sobě. Aristotelovský tvar se jeví shodný s Platonovou ideou, ale jsou odlišné v tom, že tvar není universální a je navíc imanentní smyslovému světu, zatímco Platónova idea je transcendentní smyslovému světu. Fakt, že tvar je imanentní smyslovému světu znamená, že nemůže existovat bez viditelného, hmatatelného světa, protože tvar a látka jsou ta samá věc, jedna je ve skutečnosti a druhá v mohutnosti. V Aristotelově teorii vědění, zůstávají myšlení a vnímání neoddělitelné, tím se vnímání stává základem veškerého vědění. Člověk myslí pouze skrz představy a tyto jsou založeny na vnímáních, tím jsou vnímání a představivost na stejné rovině.

Obvykle se považuje za Aristotelovu zásluhu, že obnovil spojení mezi smysly vnímatelným světem a idejemi, ale na úkor idejí, existujících jen když jsou realizovány v látce. Ale to posunulo rozkol vnesený Parmenidem a Platonem mezi pomyslným světem a světem smysly vnímatelným a umístilo ho do smysly vnímaného, oddělením látky a tvaru.

3. Tvar je přirozenost a duše je princip pohybu který vede jsoucna k jejich dokonalosti. V konceptu přirozenosti je shoda mezi Aristotelem a Platonem, protože oba uznávají absolutní princip harmonie a dokonalosti, který vede všechny věci ke konci a dává význam vesmíru.

4. Bůh je myšlenka. První nehybný hybatel univerzálního pohybu, oddělený od světa. Aristotelův Bůh je myšlenka, která myslí sama, oddělena od absolutního, transcendentního světa.

5. Lidská duše je neoddělitelná od těla, zatímco pro Platona je duše uzavřena v těle jako ve vězení. Nicméně Aristoteles rozlišuje duši o sobě nebo rozum nebo Nous – čistou mysl – od stavů společných duši a tělu. Rozum pokračuje po smrti, to je bod ve kterém souhlasí s Platonem, i když se rozchází v názoru na přijmutí reinkarnace. Pasivní rozum (tabula rasa – nepopsaný list), který přijímá smysly vnímané formy, umírá s tělem, zatímco aktivní rozum, který způsobuje, že pomyslné formy přecházejí od mohutnosti ke skutečnosti, nadále existuje vzhledem k jeho nesmrtelné podstatě. Ale rozum je neosobní a je jeden pro celý lidský druh.

Imanence Aristotela, co se týče znalosti duše, pouze uznává transcedenci rozumu, ale je neschopna řešit problém dualismu.

Zatímco podle Platona mají filozofové povinnost trávit čas politickým životem, podle Aristotela by se měli filozofové omezit na výuku politiků, bez jakéhokoli politického závazku k vedení ostatních.