Egypt: Kniha skrytého obydlí

Mnoho je věcí mezi nebem a zemí, které člověk ještě neví nebo věděl a zapomněl. Mnoho je věcí, které člověk miluje, těší se na ně a touží po nich. Mnoho je však i takových, kterých se bojí a odmítá na ně i myslet.
Jednou z nich je i smrt.

– „Nuže, co je to, co vzniká z živého?“ – „Mrtvé.“
– „A co z mrtvého?“ – „Je nutno uznati, že živé.“

(Platon, Faidon)

Nebyla vždy a u každé civilizace smrt pojímána tragicky a s obavou. Nebyla tím nejhorším, co se člověku mohlo přihodit. Existovaly civilizace, které se dívaly na smrt jako na pokračování života, i když v jiné dimenzi a dle jiných zákonů. Jednou z nich byl i Egypt.

Podívejme se tedy na starodávný Egypt, kterému Řekové říkali „Země Kem“, což znamenalo záhadu, mystérium. Proč se divit tomu, že země, která byla záhadou i pro své současníky, je stále ještě záhadou i pro nás?

Nahlédněme do jedné z množství záhad, které „Země Nilu“ zanechala svým potomkům, aby ji přečetli a rozluštili. Pusťme se do čtení knihy, která se nepodobá dnešním a s jejímž obsahem se můžeme setkat i dnes na zdech egyptských chrámů, na sarkofázích a papyrech.

EGYPTSKÁ KNIHA MRTVÝCH

Tento název, přestože je dnes vžitý v literatuře o Egyptě, nevyjadřuje správně obsah papyrů, na nichž se uchoval. Vymysleli ho lupiči pyramid, neboť papyry s tímto posvátným obsahem nalézali u zesnulých při drancování hrobek. Původní název této knihy by se dal přeložit jako „Kniha skrytého obydlí“ nebo „Kniha zrození Duše na světlo denní“. Popisuje cestu Duše po smrti, osvobození se od pozemského života a vstup do sféry božského světa, do oblasti světla.

V „Textech z pyramid“ lze objevit otázku: „Kam to odchází Duše zesnulého?“ Jedno je jisté: pro starodávné Egypťany smrt nebyla koncem pro Duši, nýbrž začátkem její poutě do země, z níž přichází Ra. A právě proto všechny posvátné texty detailně popisují onen „druhý“ svět.

Existuje více verzí „Knihy mrtvých“, z nichž jednou z nejstarších je Heliopolská. Jde o město, kterému takto říkali Heléni, neboť bylo centrem boha Slunce Ra (řec. Hélios). Období, z něhož pochází tato verze, zahrnuje prvních 6 dynastií (3100 př. n. l. – 2181 př. n. l.) Slunce je v ní pojmenováno buď Ra, když jde o jeho denní podobu, nebo Atum, což je název pro slunce noční. Slunce používá pro svou „plavbu 24 hodinami“ i bárky různých jmen: Atet je bárka, v níž pluje z východu na západ do poledne, v bárce Sekhtet od poledne do západu a v bárce Mesktet v noci, směrem ze západu na východ. Když prochází podzemním světem, Ra se noří do propasti praoceánu (Nun), aby tam znovu nabyl životní energii. Na této své cestě Slunce překračuje posvátnou řeku, dárkyni života pro celý Egypt – Nil. Tato zvláštní řeka je orientována ve směru sever – jih a tímto představuje dualitu Život – Smrt. Na jejím východním břehu, na kterém Slunce vychází, je totiž umístěn svět živých, zatímco na břehu západním, za nímž Slunce zdánlivě mizí, Egypťané postavili svou Nekropolis, město mrtvých. Východ a jih byly pro tento národ synonymem života: na východě vychází Slunce a na jihu pramení Nil, oboje přináší život. Celým svým životem následovali lidé cestu Slunce a zákony Přírody ve svém přesvědčení o existenci její viditelné a neviditelné tváře, která se projevuje jako smrtelná a nesmrtelná. Člověk byl samozřejmě také částí Přírody, a proto byl podřízen i stejným zákonům života a smrti.

Egypťan nežil tak, jako by měl pouze jeden život. Věděl, že se bude muset za své činy zodpovídat před „posmrtným soudem„, který není dobrý ani zlý, nýbrž pouze spravedlivý. Též počítal s tím, že pokud se bude muset znovu vrátit do pozemského života, protože mu přece zůstaly některé „dluhy“, které nesplatil, nebo „chyby“", které je zapotřebí napravit, měl by udělat v tomto životě co nejvíce, aby měl v tom příštím dost času naučit se něčemu novému a nemusel pouze napravovat to staré.

SMRTELNÉ A NESMRTELNÉ V ČLOVĚKU

Abychom mohli pochopit péči o zesnulého, mumifikaci a cestu Duše po „druhém“ světě, musíme se nejprve seznámit se stavbou člověka podle učení egyptské civilizace.
Člověk byl pro Egypťany především obrazem Univerza. Jak ho tedy pojímali? Existuje více klasifikací, ale ta nejjednodušší a nejméně známá říká, že se skládá ze sedmi těl, složek či přenosců, z nichž čtyři nižší náležejí tomu, co je hmotné a smrtelné, a tři vyšší nehmotnému a nesmrtelnému světu.

  1. Khat (Chat): za života je to hmotné fyzické tělo, které je po smrti mumifikováno.
  2. Ankh: vitální, životní energie, jež uvádí fyzické tělo do pohybu. Ankh je jedním z jeho názvů, a to proto, že představuje klíč života a v rámci hmotné lidské části i spojovací dveře mezi viditelným a neviditelným.
  3. Ka: sídlo citů, Dvojník zesnulého.
  4. Ab: nižší část lidské mysli zabarvená touhami, ješitností a sobeckostí.
  5. Ba: vyšší část lidské mysli, sídlo čistých myšlenek. Je zbavena neřestí a sobeckých úvah, neboť se povznáší nad pozemský svět a je prostoupena Duchovním světlem. Přesto, že jedna část této mysli patří do smrtelné části člověka (Ab) a druhá do části nesmrtelné (Ba), jsou během lidské existence a samotného průběhu „posmrtného soudu“ známého jako „Vážení Duše“ spoutány dohromady jako dvojčata.
  6. Akhu (Cheybi): je to zářící duchovní část člověka, intuice posvátných věcí, která je symbolicky znázorňována jako pták (vlaštovka, sokol nebo dokonce fénix) s lidskou hlavou. Může vzlétnout k výšinám Amen-Ti, Amonovy země nebo Amonova domu, který představuje sídlo blahoslavených.
  7. Atmu (Sahu): věčný Duch, který nepodléhá změnám během reinkarnací ani různým formám, jež člověk na cestě své evoluce dostává. Nyní už můžeme pochopit, proč se Egypťané po smrti starali jak o smrtelnou, tak i o nesmrtelnou část člověka.

MUMIFIKACE A CESTA NEZNÁMÝM

Podle tradice byl bůh Anubis tím, kdo Egypťany naučil mumifikaci. Tento bůh se šakalí hlavou, který doprovázel zesnulého na jeho cestě po smrti, provedl první mumifikaci na bohu Osiridovi, jenž byl zavražděn svým bratrem Setem, a poté vstoupil do světa mrtvých, aby lidem přinesl důkaz o duchovním znovuzrození Duše. Mystický obřad mumifikace Osirida byl později prováděn u všech zesnulých, aby jejich Duše snáze opustila zemi.

Samotný proces mumifikace byl velmi složitý. Tělo bylo omyto antiseptiky zvenku i zevnitř. Zesnulému byly skrze otvory na hlavě a na levé straně břicha odstraněny vnitřní orgány, a to takovým způsobem, že vzhled jeho těla nebyl porušen. Vyjmuté orgány byly ponořeny do aromatických esencí a některé z nich umístěny do nádob, jimž Řekové říkali „Kanopské vázy“. Víka těchto čtyř nádob měla podobu synů boha Hóra, kteří symbolicky představovali čtyři elementy a střežili čtyři světové strany:

  1. Duamutef: hlava šakala, strážce východu, element ohně, žaludek;
  2. Kebehsenuf: hlava sokola, západ, element země, střeva;
  3. Hapi: hlava paviána, sever, element vzduchu, plíce;
  4. Amset: hlava člověka, jih, element vody, játra.

Tělo bylo obřadným způsobem ovázáno dlouhými pruhy plátna, mezi něž se vkládaly amulety a magické věty, aby doprovázely Duši na její cestě posmrtným životem.
Cesta Duše po smrti má několik etap a jejím vrcholem je rozhodně „Vážení Duše“. Podívejme se proto nejprve na jiné části této cesty.

Po mumifikaci v „Domě života“ se tělo zesnulého na bárce převáží přes Nil na západní břeh, do Nekropolis, a ukládá do sarkofágů v hrobce. Jelikož Duše může na této cestě pocítit strach před tím, co ji čeká a na co už možná zapomněla, bude ji na cestě doprovázet bůh Anubis, o němž jsme se již zmínili.

„Kniha Duat“ a „Kniha Bran“ popisují posmrtný svět rozdělený na dvanáct nočních hodin, kterým Duše zesnulého prochází skrze dvanáct síní s dvanácti branami. U každé brány stojí strážce, jehož jméno musí Duše znát, aby síní prošla. Znát jméno strážce znamená poznat ho a nebát se ho, osvobodit se od pasti pozemského světa a poznat věčný, duchovní život. Je to průchod našeho vědomí do vyšší úrovně. Duat je jméno tohoto světa, temné chodby, v níž se nachází síně a strážci a která po překonání všech překážek ústí do síně ozářené světlem, do Pole blažených, do stavu osvícení, nejvyšší moudrosti. Cesta nočními hodinami je cesta transformace bytosti omezené zrozením a smrtí do „živé Duše“, která není omezena ničím. Na Sluneční bárce, jejíž cesta končí, když vypluje z úst velkého hada, končí i cesta oživené a omlazené duše, která uměla doprovázet Slunce na jeho cestě. Byly to duše, jež se nebály proplout tmou, aby objevily světlo.

Tímto se Kniha mrtvých stává průvodcem na cestě Mezistavu a nesmíme ji chápat pouze jako průvodce a rady pro zesnulé. Mnohem větší význam má pro živé, a to proto, aby se za života naučili o existenci věcí, které nepatří pouze do fyzického aspektu života člověka, nýbrž se dotýkají i jeho duchovní části, jeho potřeb uskutečňovat své Ideály a kráčet svým životem vždy kupředu a vzhůru. Jako příručka pro iniciaci popisuje labyrint, kterým prochází lidské vědomí během pozemské iniciace nebo posmrtné cesty. Její stránky nám umožní poznat i pochopit sebe sama, a to je nejlepší krok ke zdokonalování se. Z druhé strany nás právě toto seznámení s nesmrtelnou částí naší bytosti připraví na onen krok do neznáma v okamžiku, kdy opouštíme tento svět. Není proto divu, že smrt milované osoby Egypťané chápali spíše jako odjezd na dlouhou cestu, jejíž konec ještě není znám. Tomu se podobalo i loučení se zesnulým.

VÁŽENÍ DUŠE

Už dříve jsme se zmínili o tom, že existovalo více verzí Knihy mrtvých. Jeden z nejznámějších papyrů se zobrazením Vážení Duše se jmenuje Aniho papyrus nebo „Kniha mrtvých písaře Aniho“, dlouhá více než 27 m a široká 38 cm. Tento papyrus byl zhotoven pro Aniho, který byl dozorcem sýpek pánů Théb a Abydosu, miláčkem Pána severu a jihu, královským písařem. Papyrus byl objeven roku 1888 v Thébách a je uložen v Britském muzeu.
Jak probíhalo vážení Duše?

Uprostřed zobrazení se nacházejí váhy a pod jejich pravým ramenem je centrální postava boha Anubida, strážce a ochránce zesnulých, který váží jejich srdce, aby zjistil, jaký život vedli. To znamená, že na levou misku vah se položí nádoba se srdcem zesnulého a na pravou pírko bohyně Spravedlnosti Maat. Mýtus říká, že tímto pírkem byla napsána slova Jediného vesmírného zákona. Pokud je srdce těžší než pírko, znamená to, že zesnulý nevedl dostatečně ctnostný život, musí se ještě učit, a proto je srdce hozeno „Velkému požírači“ Amemait (sedí napravo od vah, za bohem Thotem) s krokodýlí hlavou, lvím a hroším tělem, což znamená, že se zesnulý musí znovu narodit, aby se zdokonalil v životě a mohl navždy vstoupit do Amen-Ti. Amemait též symbolicky představuje Chaos nebo projevený svět, do něhož upadá hříšník.
Bůh Thot (stojí napravo od vah) s hlavou ibise, představuje zákon univerza, moudrost, umění léčit živé i mrtvé a zapisuje na tabulku všechny podrobnosti tohoto soudu.

Na levé straně vidíme ženskou postavu, která v ruce drží sistrum, atribut bohyně matky Isis, a doprovází Duch zesnulého, Atmu. Podívejme se, kde je umístěno sedm těl zesnulého, které jsme už výše popsali.
Přímo pod levým ramenem vah vidíme kamennou krychli korunovanou lidskou hlavou, která představuje Khat, hmotné fyzické tělo. Krychle (čtverec) v symbolismu mnoha civilizací představuje hmotu, „cihlu univerza“, do níž se vtěluje Duch, aby ji oživil a stal se viditelným v manifestovaném světě.

Na levé misce vah samotná nádoba se srdcem představuje vitální energii, Ankh.

Pod levým ramenem vah a pod krychlí s lidskou hlavou, napravo od misky s nádobou, do níž je uloženo srdce, stojí postava, která představuje Ka, sídlo citů, Dvojníka zesnulého. Tento dává formu svému fyzickému tělu v průběhu života a odpovídá za něj v okamžiku soudu, čímž se dožaduje spravedlnosti. Bůh Khnum, „Velký Modelář“, vytváří Ka pro člověka na základě zkušeností, které tento nabral během množství svých životů. Na své nebeské cestě se Ka může objevit před bohy a spojit se se silou, která oživuje celé univerzum.
Dvě ženské postavy stojící po levé straně misky se srdcem jsou Ab a Ba, nižší a vyšší mysl. Ab je často zobrazována v pestrých šatech, zatímco Ba má šaty jednoduché, neboť se nepotřebuje přikrášlovat. V určitém klíči mají tyto dvě části lidské mysli stejný symbolismus jako Castor a Pollux nebo Prometheus a Epimetheus.

Vlevo nahoře, u levého ramene vah, se nachází pták s lidskou hlavou, což je šestý přenosce člověka, Akhu. Jeho vlastností je, že může vzlétnout k Amen-Ti, ale též se nacházet „na střeše“ konkrétních věcí, konkrétního lidského těla, což je na papyru znázorněno krychlí, na níž sedí.
A konečně sedmý přenosce, o němž jsme se již zmínili, doprovázen postavou s atributy Isis, stojí vlevo na obrázku. Má možnost získat ztracenou úroveň boha a je příčinou samotného člověka.
Nad váhami sedí bohové dohlížející na průběh vážení Duše a v ruce drží WAS, Anubidovu hůl, která jim umožňuje procházet Neviditelným světem, jenž se člověku jeví jako temnota. Odhání všechno zlé a v symbolickém smyslu i hady vnitřního psychického života člověka, kteří mu brání ve vzestupu k duchovním výšinám.

Po vážení Duše zdraví zesnulý Osirida a vydává se na cestu, kterou sám sobě určil tím, jaký život vedl na zemi. Ten, kdo žil ctnostně, nesobecky, v souladu s morálními a etickými kodexy, mohl doufat, že se mu dostane „mystického sjednocení“ s Osiridem, s tím, co je věčné, bez ohledu na neúprosný cyklus zrození a smrti.

Tento článek nebyl napsán s cílem vědeckým, nýbrž především filosofickým. A proto za nejvznešenější část výše popsaných textů považujeme verše „Negativní zpovědi“, které zesnulý odříkával jako popis svého života. Doufáme, že tento článek pobídne čtenáře, aby vyhledali krásu starodávných civilizací prostřednictvím jejich posvátných textů, jež jsou platné i pro dnešního člověka. Mystéria nepředstavují neznámé, které se nachází kolem nás. Největší mystéria jsou totiž ukryta v nás samých a jejich objevení nás povede snazšími a radostnějšími stezkami našeho života. Objevme ono posvátné město ukryté ve výšinách našeho ducha, kterému Řekové říkali Akropolis, Vyšší město, a budeme moci i my hrdě pronést slova Negativní zpovědi, když nastane náš čas.

PhDr. Slavica Kroča