Filozof jménem Jorge Angel Livraga

Narodil se v Buenos Aires v Argentině v roce 1930, byl italské národnosti. Promoval v oboru Historie a dějiny umění na filozofické fakultě ve svém rodném městě.

V roce 1951 obdržel První Státní cenu Poezie, kterou udělovala Univerzita v Buenos Aires. Později napsal mnoho literárních děl, mezi něž patří: „Lotos“ (básně), „Ankor, poslední princ z Atlantidy“ (*) (román), „Úvod do Moudrosti Východu“ (filozofie), „Alchymista“ (*) (Obraz Giordana Bruna) (román), „Möassy, pes“ (*) (román – kritická esej), „Přednášky“ – Svazek I, II, III (souhrn některých z jeho přednášek), „Názor“ (výtah filozofických spisů), „Myšlenky“ (souhrn myšlenek), „Základy Akropolitánského Ideálu“ (filozofie), „Elementálové – duchové Přírody“ (*) (esoterní tradice), „Théby“ (*) (historická kritika), „Mysterické divadlo v Řecku – Tragédie“ atd.

Byl zakladatelem a prezidentem Mezinárodní organizace Nová Akropolis, která nyní existuje v přibližně padesáti státech Evropy, Ameriky, Asie a Afriky (dnes též v Austrálii, pozn. red.). Této organizaci věnoval všechnu svou aktivitu a vytvořil filozofickou Školu na klasický způsob, jak šíří a eklekticismem poskytnutých poznatků, tak i způsobem, jakým aktivně uplatňoval tyto samotné poznatky, dědictví lidstva, jako životní styl. Měl více než čtyři sta přednášek na čtyřech kontinentech, na kterých působí Nová Akropolis, a není možné spočítat hodiny výuky, které poskytl v oborech filozofie, Rétorika, Dialektika, Teologický symbolismus, Teologická fenomenologie, Antropogeneze, Kosmogeneze, Psychologie, Sociologie a dalších.

Jeho dílo bylo uváděno v tisku, v rozhlase a v televizi ve všech státech, které navštívil, včetně jeho poslední cesty do Ruska (Moskva), kde měl přednášku před více než 2300 posluchači a tiskovou konferenci pro čtyřicet novinářů z různých sdělovacích prostředků, kterou vysílala i státní televize.

Od roku 1974 je nositelem Řádu Paříže v oboru Umění, Věda a Literatura, který mu udělila Francouzská Akademie. Také byl vyznamenán Velkým Byzantským Křížem Konstantina Velikého. Byl akademickým členem Mezinárodní Filo-Byzantské Univerzity, doktorem filozofie Aztécké Akademie Umění, Věd, Literatury a Občanské nauky, akademikem Mezinárodní Burckhardtovy Akademie ve Švýcarsku, dvorním rytířem velmi starého Královského bratrství Rytířů Svatého Ildefonsa a Svatého Atiliana. Souhrnně: významná postava v humanistickém rozvoji našeho století. Je těžké mluvit o osobnosti tak bohaté a všestranné, s tak širokým spektrem činností, s tak rozsáhlou a význačnou prací, neboť se cítíme zmateni, máme-li toto všechno shrnout a vyjádřit slovy, která používáme každodenně.

Když jsme ho museli uvést před přednáškou, ocitali jsme se ve stejně paradoxní situaci: je toho tolik, co by se o něm mělo říci, a je tak těžké najít pro to správné termíny. Bude to tím, že to, co je podstatné, nespočívá ve faktech, ani v titulech nebo v proslulosti, nýbrž v něčem nepopsatelném, v tom, co vyzařují jeho díla a jeho dokonalá osobnost.

Vždycky si přál, aby byl uznán raději jako filozof než jako významná osobnost, tedy jako skromný a vytrvalý hledač pravdy, trpělivý a usilovný ve svém hledání, intuitivní a pronikavý ve svých objevech. Vždycky si přál, aby byl považován spíše za učedníka než za Učitele, neboť učil jiné to, co se sám učil a naučil proto, aby to mohl předat dál, v neustálé transformaci a vzestupu po boku svých vlastních učedníků, svých druhů v hledání moudrosti, jak je nazýval.

Byl velmi mladý, když se začal zabývat filozofií, ale neuspokojovaly ho konvenční odpovědi, nýbrž pokračoval se svými „proč?“ až k hranicím toho, co je esoterické, mysteriózní, metafyzické.

Byl výše než moderní filozofie – modernost a postmodernost byly pro něho skutečností před mnoha lety – a daleko před temnými předsokratiky, kteří se propadli v hlubinách času. Vždy však uměl najít vodítko, základní podobnost velkých idejí a velkých věr: uměl najít obyčejného člověka.

Jeho neklid ho přivedl k zájmu o dějiny a filozofii, o umění a archeologii, o rétoriku a literaturu, o učení, o způsob života, o všechno, co se dělo v jeho okolí. Založením Mezinárodní organizace Nová Akropolis konkretizoval svůj sen o filozofické Škole na klasický způsob, což znamená vitální a všezahrnující filozofii, schopnou skloubit všechny poznatky a vědomé žití těchto přijatých učení.

Střídal přednášky s psaním románů, výuku s psaním aktuálních článků, kurzy s psaním esejů. Těšil ho každý projev umění a bezmezně miloval významné dědictví starých civilizací – od psaných znaků po hliněnou nádobu. Ale v každé své práci vždy nechával vyniknout transcendentní smysl života. Bez ohledu na jakoukoli náboženskou formu se mu přítomnost Boha jevila zřejmá v každé bytosti, v každém předmětu, v každém skutku, jakkoli bezvýznamný se mohl zdát. Proto miloval život: Proto se nebál smrti.

Byl Učitelem, velkým Učitelem. A to nelze říci o každém člověku. Podstata jeho učitelství nebyla ani tolik v jeho poznatcích, jako v jeho mimořádné schopnosti srozumitelně se vyjadřovat a komunikovat s ostatními.

Ze slov a umění konverzovat udělal velice zvláštní prostředek lidských vztahů. Do svých žáků vložil všechnu laskavost, kterou choval ve svém srdci – což nebylo málo, a všechny své velké naděje v budoucnost. Jako vychovatel byl trpělivý a velkorysý, přímý a vyrovnaný ve svých úsudcích: uměl poučovat každým gestem, každým slovem. Neustále usiloval o to, aby byl na výši toho, co se od něho očekávalo, co on očekával od svých žáků.

Byl člověkem spravedlivým a dobrým, a to nelze říci o každém. Pro nás, kteří jsme ho velice dobře znali, nám ohlédnutí za jeho životem odhaluje ducha vždy plného lásky k pravdě a spravedlnosti. Víme, že je jednodušší zakrýt nedostatky vynášením předností, ale v tomto případě nedostatky, které mohly existovat, zůstávají úplně zastíněny velikostí jeho opravdových ctností. Kdybychom je mohli shrnout do jediné, základní a konečné, řekli bychom, že to byl Člověk Idealista, se vším, co tento pojem zahrnuje: vnímání velkých Idejí – v Platonově terminologii Archetypů – a umění vnést je do tohoto světa, žít a zemřít v jejich jménu.

Ve jménu svého Idealismu zvítězil nad strachem a nesnázemi, fyzickou nevolností a trápením duše, psychologickou a morální bolestí. Uměl vyřešit všechny problémy jasně a rychle. A ve jménu tohoto Ideálu cestoval, neúnavně cestoval, a kudy kráčel, tam šířil Lásku a Moudrost.
Ještě jednou podnikl cestu, tentokrát trošku delší, ale ne méně plodnou. Tentokrát nejenom zaseje, nýbrž také sklidí božský dech, o kterém nám tolikrát povídal, který tak oslavoval na tomto světě. My, kteří jsme jako vždy a se stejnou láskou přispěchali, abychom se s ním rozloučili, zůstáváme tady a zároveň jsme připraveni ho přivítat, až se znovu vrátí.

Nepřítomnost filozofa nikdy není nepřítomností prázdnou. Když filozof odchází, zůstávají jeho slova, zůstává jeho učení jako příklad, zůstává plamínek Ohně, který osvětluje stezku, již následujeme. Když odchází filozof, je mnoho těch, kteří vstávají, nedočkaví, aby dosáhli stejné výše, stejné duchovní úrovně. My, jeho učedníci, zůstáváme vzpřímeni v jeho šlépějích.

Původní text vyšel ve španělském časopise Nueva Acropolis, č. 198/1991, krátce po úmrtí J. A. Livragy.

Prof. Delia S. Guzmán
Poznámka: * Tato díla vyšla knižně též v českém překladu.