Helena Petrovna Blavatská a učednictví

„...Bezvýhradná oddanost Tomu, kdo ztělesňuje povinnost, která mi připadla, a víra v moudrost (v celé to velké, tajemné, ale skutečné Bratrstvo svatých lidí) je mou jedinou zásluhou a důvodem mého úspěchu v okultní filozofii.“ H.P.B.

Sto let po jejím fyzickém odchodu se nám zdá H.P.B. ještě přitažlivější a tajemnější, ačkoli v době, kdy byla lidem na dosah, aby ji mohli velebit či kritizovat, se také vymykala lidským konvencím. Představovala a stále představuje složitou osobnost s bohatými rysy, záhadnou a jednoduchou zároveň. Je velmi těžké oddělit od sebe jednotlivé stránky jejího života, a nezaměřit se přitom na celek, který poskytuje skutečnou hodnotu každé ze svých částí. Život plný fyzických a metafyzických dobrodružství, písemnosti, které obsahovaly tolik moudrosti, že byly pro racionální mysl nepochopitelné, to vše je třeba spojit, jestliže se chceme zaměřit na H.P.B. a její učednictví.

Co je to, obecně řečeno, učednictví? Způsob života člověka, který je veden Učitelem a touhou po morální a duchovní dokonalosti a je odhodlán zvítězit nad všemi nezbytnými zkouškami pomocí lásky k moudrosti, kterou ztělesňuje jeho Učitel. Tato otázka tedy zahrnuje několik neoddělitelných skutečností:

První je ta, že existují Učitelé moudrosti (bez nichž by nebyli učedníci), a v tomto případě to H.P.B. na Západě zveřejňovala často zvláštním a věcným způsobem a několikrát se zmínila o neustálé přítomnosti těchto Bytostí, které podněcují její práci a práci všech lidí probuzeného vědomí.

Přes všechny kritiky, které si tím H.P.B. vysloužila, a přesto, že byla na konci svého života považována za podvodnici, mimo jiné i proto, že mluvila o Učitelích, kteří existovali jen v jejích představách, byla to základní skutečnost, která představovala, představuje a bude představovat významný duchovní a evoluční podnět, který povzbuzuje lidstvo.

Dále je to skutečnost, že existují učedníci (bez nichž by nebyli Učitelé), mezi něž patří samotná H.P.B. a všichni, kteří se opravdu rozhodli stoupat po schodech postupného zdokonalování.

Vztahy mezi Učiteli a učedníky jsou často zabarvovány romantickou dobrosrdečností a jen skrovným poznáním. Tyto vztahy mohou být více či méně přímé a konkrétní, více či méně známé a zveřejňované, mohou být častější i méně časté v závislosti na historických a lidských okolnostech. Jsou to vztahy, jež se velmi těžko popisují, protože jsou založeny na lásce, pochopení, přísaze a odevzdanosti v nejhlubším možném významu těchto slov. Mění se na oddanost, zkoumání a sloužení ze strany učedníka a na zkoušky, vedení, požadavky a energii ze strany Učitele.

V souvislosti s těmito třemi skutečnostmi, o nichž jsme se právě zmínili, rozdělíme tuto práci na následující části:

1) H.P.B. jako učedník
Protože jím byla z celého srdce po celý svůj život, můžeme se opřít přinejmenším o některé životopisné údaje, jež nám přiblíží její neustálý kontakt s Učiteli, její věrnost, poslušnost a oddanost práci, kterou jí svěřili.
2) H.P.B. jako Učitel
Z tohoto aspektu ji budeme pozorovat od jistého okamžiku v jejím životě. Připojíme pohled na některé stránky jejího charakteru, na její schopnost obklopit se lidmi, na její žáky, na její díla a zvláštní způsob vyučování.

H.P.B. JAKO UČEDNÍK

Ačkoli to přímo nesouvisí s učednictvím, nacházíme zmínky o mimořádných vlastnostech, které provázely H.P.B. od útlého věku. Je možné, že tyto vlastnosti byly prvními známkami nebo výchozími body pro její vztah s Učiteli, lépe řečeno s jejím Učitelem a mnoha jinými „Bratry“ na duchovní stezce – jak je obvykle nazývala.

Od malička udivovala své příbuzné a známé neobvyklými schopnostmi vyvolávat všemožné fenomény ve svém okolí, vzpomenout si na to, na co si nikdo nevzpomíná, a vidět nebo pochopit to, co nikdo nevidí nebo nechápe. Máme si toto vrozené nadání vysvětlovat jako nevědomý kontakt s Učiteli a jinými úrovněmi manifestace, nebo spíše jako ranou schopnost, jíž byla obdařena díky mnoha jiným inkarnacím věnovaným rozvoji vnitřních lidských potenciálů?

A. P. Sinnett se domnívá, že už v raném dětství byla H.P.B. (slečna Hahnová, jak ji nazýval) chráněna jistými „nenormálními“ zákroky schopnými ovlivnit fyzickou úroveň, když to okolnosti vyžadovaly. V jejím životě bylo vskutku mnoho situací, kdy mohla utrpět nebezpečné úrazy nebo zemřít, kdyby nebylo těchto „zázračných“ zákroků. Podobně o tom píše i hraběnka Wachtmeisterová: „V dětství vídala často ve své blízkosti určitou astrální formu, která se jí vždy zjevovala v okamžiku nebezpečí a zachraňovala ji v těch nejkritičtějších okamžicích. H.P.B. si zvykla považovat tuto astrální formu za svého anděla strážného a cítila se být pod jeho ochranou a vedením.“ Tato obdivuhodná postava ji provázela i v období dospívání. Byl to vždy stejný ochránce a jeho tvář si nemohla splést s žádnou jinou, takže když ho ve 20 letech potkala v lidské podobě, ihned ho poznala a vycítila, že vyrůstala pod jeho stálou ochranou.

Poté, co se v 17 letech vdala a co svého stařičkého manžela opustila, ačkoli si navždy nechala jeho příjmení, odešla ze své vlasti a přibližně deset let cestovala po neobvyklých místech Střední Asie, Indie, Jižní Ameriky, Afriky a Evropy. Není snadné přesně zjistit, co H.P.B. během těch deseti let neustálého cestování přesně dělala. Kromě jejích vlastních komentářů, které často nejsou příliš obsáhlé ani jasné, o tom žádné přesnější zprávy neexistují.

Jaká byla její cesta do Indie a Tibetu? Jak dlouho trvala a co H.P.B. v té době dělala? Některé útržkovité informace ukazují, že se několikrát pokoušela dostat do Tibetu. Můžeme předpokládat, že k tomu, aby se tam v přestrojení dostala, jí pomohl jeden tatarský šaman, a že ona sama získala nesmírně zajímavé zkušenosti.

Když se po deseti letech H.P.B. vrátila ke své fyzické rodině, bylo už dobře patrné, jak se rozvinuly její schopnosti, které byly tehdy připisované spiritismu, jenž si na Západě získával své pole působnosti i své stoupence.

Nápadné i méně nápadné fenomény, které se odehrávaly v její blízkosti, bychom vypočítávali do nekonečna: nábytek, který se sám posouval; předměty, které těžkly nebo ubývaly na váze; možnost spatřit neviditelné věci a nepřítomné osoby; přízraky zesnulých; hluk, šepot, rytmické údery, zvuk zvonků, hudba... Přesto však H.P.B. nepracovala jako pouhé médium, což znamená, že nebyla řízena ničím jiným než svou vlastní vůlí, a tento rys rozvíjela stále více; na veřejnosti však musela bohužel předvádět mnoho takových divů, aby potvrdila svá slova nebo aby snáze vzbudila v divácích spící duchovní zápal. Její sestra, paní Jelihowská, ve svých spisech připomíná, že H.P.B. nebyla ovlivňována přeludy ani přízraky zesnulých, nýbrž přítomností svých „mocných přátel“ v astrálních tělech.

Když jí bylo asi 30 let, prožila zvláštní zkušenost, která by se mohla považovat za výraznější spojitost s iniciačními mystérii a s jejím posláním ve světě, jež bylo spojeno s Učiteli. Tato epizoda začala nevysvětlitelnou nemocí, při níž byla několik dnů v bezvědomí. Sama H.P.B. vypráví, že tehdy žila jako dvojí osobnost: jedna byla H.P.B., která i přes svou nemoc otevírala oči a odpovídala, když ji oslovili jménem, a druhá – kterou nikdy zcela neodhalila – vystupovala ve zcela jiném světě a neměla ani tušení, kdo je H.P.B. Vzhledem k závažnosti její nemoci bylo rozhodnuto, že bude v doprovodu příbuzných převezena do Tiflisu. Během cesty, když pluli na obyčejné loďce unášené nerovnoměrným proudem řeky, ji služebné viděly, jak vstává a mizí na břehu v lese, ačkoli byla v bezvědomí a její slabé tělo se na dně loďky ani nepohnulo. S kým se tehdy setkala a proč? Jsme přesvědčeni, že tato odpověď patří k mnoha tajemstvím, jimž zůstala tak věrná, jako byla věrná svým Učitelům.

Po dalším několikaletém pobytu na Východě, kde prošla tvrdým výcvikem zaměřeným na ovládání svých schopností a získání okultní moudrosti, a poté, co byla pravděpodobně zasvěcena, pochopila, že jejím úkolem je šířit poznání mezi lidmi, ale stále dobře nevěděla, jak to udělat.

Do této doby (1870) můžeme datovat začátek její konkrétní práce jakožto Učitelky, ale dříve než přistoupíme k tomuto druhému aspektu jejího života, musíme zdůraznit, že nikdy, za žádných okolností nepřestala být především věrnou učednicí. Jak sama vyprávěla, věděla od svých 20 let, když se poprvé setkala se svým Učitelem, jaká práce ji na tomto světě čeká, věděla o budoucím zakládání toho, co se stane Teosofickou společností, a o všech potížích, které jí to přinese. Avšak láska a poslušnost ji vedly k tomu, aby přistoupila na vše, co bude zapotřebí: „Od začátku jsem věděla, s čím budu muset počítat, protože mi to bylo řečeno, a nepřestávala jsem to opakovat ostatním: jakmile někdo vstoupí na Stezku..., jeho osobní karma, místo aby mu po celý život dávala, ho dostihne a vší silou ho jako balvan přimáčkne k zemi. Kdo věří v to, co hlásá, a věří svému Učiteli, ten vydrží a ve zkoušce obstojí. Kdo pochybuje, kdo je zbabělcem, který se bojí dostat to, co si právem zaslouží, a pokusí se tomu vyhnout, ztroskotá.“

H.P.B. JAKO UČITEL

Můžeme s jistotou tvrdit, že nejlepším příkladem učitelských schopností H.P.B. byla její nezlomná oddanost Učitelům. A snad právě proto byla Učitelkou. Ne proto, že by si byla jista svým věděním a silou, ale proto, že se vždy snažila předávat ostatním to, co pocházelo přímo z nejvyššího pramene její duchovní energie a její výjimečné moudrosti. Byla Učitelkou, aby tak vzdala hold svým Učitelům, skromná, když chybovala, a ještě skromnější, když sklízela úspěchy.

A její učedníci? To je další dlouhá a spletitá historie, která není zcela vyjasněná. V každém případě učila, psala a dělala to, co dělala, protože jí to tak bylo nařízeno. Kdo to chápal, následoval ji, kdo ne, nikdy neporozuměl jí samotné ani jejímu vzkazu.

Pokračujme znovu po niti jejího života v roce 1870. Na začátku svého působení se chtěla opírat o šíření spiritistických myšlenek. Tak se ocitla v Egyptě a založila společnost pro zkoumání spiritistických jevů, což jí přineslo více nepříjemností a problémů než uspokojení. Závistivci a nevzdělanci, kteří ji pronásledovali do konce jejího života a ještě sto let poté, tehdy zahájili dlouhou ságu kritik a pomluv. Tento nezdařený plán jí však posloužil k tomu, aby znovu navázala kontakt se svým starým přítelem, koptským mágem.

Psal se rok 1873, když se usadila ve Spojených státech, a v listopadu roku 1875 založila v New Yorku Teosofickou společnost. Jejím doživotním prezidentem jmenovala plukovníka Olcotta a sebe pouhou tajemnicí odpovědnou za korespondenci.

Tato skutečnost je pro nás důležitou hádankou ve vztahu k jejímu působení jakožto Učitelky, protože se zdánlivě vzdala výjimečné příležitosti předávat své učení přímým způsobem. Pravděpodobně to však udělala proto, aby se zbavila veškeré byrokratické a rutinní práce (i když se jí to nikdy zcela nezdařilo). V tom případě je ale udivující, jak neobezřetně si vybírala lidi, kteří měli bližší kontakty s Teosofickou společností a s ní samotnou. Často ji totiž právě ti, kteří měli výsadní právo pobývat v její blízkosti, zrazovali, podváděli a kritizovali.

Chtěla H.P.B. vybrat a vychovat skupinu učedníků, anebo plnýma rukama rozhazovala s důvěrou své vědomosti všem, kteří za ní docházeli? Byla Učitelkou všech a pro všechny, anebo chtěla jednoho dne vytvořit zvláštní skupinu podobným zbůsobem, jako si ji samotnou vybrali její Učitelé? Je možné, že to měla být Esoterická škola a Vnitřní skupina, lidé, o nichž se zmíníme později a do nichž vložila své naděje v posledních letech života.

Teosofická společnost měla přesto od samého počátku zcela konkrétní cíle, což potvrdili jak H.P.B., tak plukovník Olcott. Ten přiznával, že se pracovalo pod vedením skupiny Učitelů, zvláště jednoho z nich, a Olcott k nim měl díky meditacím H.P.B. zprostředkovaný přístup. H.P.B. přidělila Teosofické společnosti těžký úkol: probudit spící poznání o nadčasové moudrosti a o transcendentních schopnostech člověka. Avšak to, že pochopila důvody založení Teosofické společnosti, neznamenalo, že jí Učitelé ukázali přesný způsob, jak to uskutečnit. H.P.B. tedy stála před těžkým úkolem odhalit okultní vědy a existenci velkých Učitelů a přizpůsobit tyto myšlenky „náboženství moudrosti“ způsobu západního myšlení. Výsledkem bylo to, že mnozí členové Teosofické společnosti považovali samotné učení H.P.B. za nedostačující a chtěli navázat přímý kontakt s Učiteli, aniž by dobře zvážili, zda jsou toho hodni. Žádosti o přijetí za kandidáta na učednictví se přímo valily, a proto byla pravidla přijetí částečně zmírněna, aby se poskytla větší příležitost těm, kteří projevili přinejmenším silnou touhu a přesvědčení.
Přes to všechno se Teosofická společnost i samotná H.P.B. staly předmětem tvrdého obviňování ze strany lidí, kteří se považovali za vyloučené, odmítnuté, a dokonce i oklamané fantastickým vyprávěním o Učitelích, a přestože po nich kdysi dychtili, najednou začali popírat jejich existenci.

Považovali se tito členové Teosofické společnosti za žáky H.P.B., nebo ji chápali jako pouhého prostředníka a snažili se napodobit její kroky? Neustále jim zdůrazňovala, jak obtížné je splnit požadavky kladené na opravdové učedníky a jak marně volají po tom, aby se stali adepty a mohli provozovat různé divy, jestliže se předtím nepodrobí těžké zkoušce, která spočívá v práci pro jejich bližní, v povzbuzování a povznášení slabých a méně šťastných. Tato práce – nemluvě o tom, že se dostanou pod neustálý dohled Učitele (ať už ho oči učedníka vidí či ne) – zahrnuje probouzení všeho ušlechtilého na jedné straně, probouzení všech vášní spících v animální povaze na straně druhé a taktéž převzetí karmických příčin působících na jejich skupinu nebo národ a vyvolávajících antipatie okolí, pokud se je pokusí s dobrými úmysly změnit.
Zklamaná H.P.B. uvádí značný počet neúspěchů těchto domnělých učedníků, i když vyzdvihuje i ojedinělé čestné výjimky. „Za jedenáct let existence Teosofické společnosti (psáno roku 1886) jsem poznala ze sedmdesáti dvou čélů řádně přijatých ke zkoušce a ze sta laických kandidátů jen tři, kteří dosud neztroskotali, a pouze jednoho, který dosáhl naprostého úspěchu.“ „...těm teosofům, kteří nejsou spokojeni se Společností jako takovou, nikdo nic ukvapeně nesliboval. Teosofická společnost ani její zakladatelé nikdy nenabízeli své Učitele jako odměnu těm, kteří se budou chovat nejlépe. Léta se každému novému členovi říkalo, že se mu neslibuje nic, ale že může získat všechno na základě svých vlastních zásluh.“

H.P.B. se do značné míry cítila odpovědná za to, že na Západě zveřejnila existenci Učitelů a že uvedla svatá jména některých z nich, a rozpoutala tak více zvědavosti a spekulací než opravdové touhy po pokroku. Proto cítila, že je povinna objasnit původ těchto Učitelů, kteří jsou v jistém smyslu učedníky jiných, větších a také podléhají zákonům jako všichni ostatní. „Přes jejich svatost a pokrok v naukách mystérií jsou to stále lidé, členové Bratrstva, v němž vynikají v dodržování odpovídajících pravidel a zákonů.“

Za svého pobytu v USA byla stále obklopena lidmi, kteří ji navštěvovali doma, a přestože velmi dbala na přátelské vztahy a byla jim věrná, ne všichni jí to opláceli stejně. Besedy se protahovaly v dlouhé a učené rozmluvy, které upoutaly zajímavý okruh myslitelů z New Yorku. Jak ale řekl jeden novinář z New York Times: „Všichni návštěvníci nesdíleli její názory a ve skutečnosti se jen několik z nich řídilo jejím učením se samozřejmou důvěrou. Mnozí z jejích přátel a lidí, kteří se připojovali k Teosofické společnosti, již H.P.B. založila, byli té povahy, že souhlasili jen s málem, ale nic neodmítali.“

Stále získávala a ztrácela přátele. A učedníci?...

Když se v roce 1879 přestěhovala do Indie, myslela si, že tam najde vhodnější prostředí pro šíření svých myšlenek. Ale nebylo tomu tak. I když ji prostý lid miloval pro její velkorysost a shovívavost, nechyběly další zrady a nedorozumění v atmosféře vládnoucí anglické politiky, přestože H.P.B. byla kupodivu toho názoru, že anglická vláda je pro Indii nejlepší v takové podobě, jak tehdy vypadala. A ani zde nepřinesla její obrovská schopnost dělat divy očekávané pozitivní ohlasy.

Byla vždy velmi pracovitá a činná. Časně vstávala a překládala či psala články pro anglické, americké i ruské časopisy – a později také proto, že se věnovala Tajné nauce – nebo odpovídala na nekonečné množství dopisů týkajících se činnosti Teosofické společnosti. Strávila hodiny a hodiny s domorodci, kteří ji přicházeli navštívit, nebo diskutovala se stoupenci moderního hinduismu, jenž byl podle ní v rozporu s opravdovým významem védů. Ať se však věnovala čemukoli, stačilo, aby uslyšela „hlas, který ostatní slyšet nemohli“ (volání svého Učitele nebo některého z „Bratrů“), a zanechala všeho, uzavřela se ve svém pokoji a přijímala pokyny.

Od roku 1881 musela snášet řadu útoků, stále tvrdších a vytrvalejších, které se soustřeďovaly na její schopnost dělat divy, na její domnělou úlohu „ruské špiónky“, na její finanční „machinace“, na její „montáže“ ve věcech spojených s Učiteli a na mnoho dalších, stejně přihlouplých témat. To všechno ji bohužel stálo dost energie, zčásti to zpomalilo kompilaci Tajné nauky a nepříznivě ovlivnilo její podlomené zdraví.
V roce 1882 těžce onemocněla a byla vyzvána, aby se v Sikkimu sešla se svými tajemnými instruktory. Tehdy napsala manželům Sinnettovým:

„Dávám všem sbohem, a pokud zemřu a více vás neuvidím, nepovažujte mě za podvodnici; přísahám, že jsem vám říkala pravdu, i když jsem z ní mnoho utajila. Doufám, že mě paní X nezneuctí a nebude mě vyvolávat pomocí nějakého média. Ujistěte ji, že pokud se jí někdo zjeví, nebude to můj duch ani nic jiného ze mě, dokonce ani má schránka, která zemřela již dávno. Vaše ještě žijící H.P.B.“

Bylo mnoho těch, kteří by ji na této cestě rádi doprovázeli, protože si byli jisti, že by mohli poznat některého z výjimečných Učitelů, ale ti se postarali o to, aby všechny – ať už měli úmysly dobré či špatné – svedli ze stopy, a setkání proběhlo o samotě. Trvalo jen dva nebo tři dny a H.P.B. se z něj vrátila uzdravená ze strašné nemoci, která postoupila natolik, že už ji ohrožovala na životě.

Na zpáteční cestě do Evropy jela přes Francii, Německo a Anglii a seznámila se se členy vzkvétající Teosofické společnosti. Je smutné, že i když většina z nich byli stoupenci nauky, kterou H.P.B. vykládala v tom nejhlubším a nejvážnějším aspektu, i nadále zůstávaly ve středu pozornosti fenomény odehrávající se v její blízkosti a její komunikace s Učiteli.

Koncem roku 1885 započala rozsáhlou práci na Tajné nauce. K tomu se vztahují velice zajímavé poznámky hraběnky Wachtmeisterové, která s H.P.B. žila a starala se o ni v posledních letech jejího života; zmiňuje se o podivuhodném způsobu psaní díla i o osobní bezúhonnosti autorky.

„Tajná nauka bude opravdu velkým dílem. Měla jsem tu výsadu vidět, jak ho psala, číst rukopis a účastnit se tajemného procesu, při němž získávala své informace.“

„Když jsem jednou vešla do její pracovny, našla jsem podlahu pokrytou popsanými papíry, a když jsem se jí ptala, co to znamená, odpověděla mi: ‚Dvanáctkrát jsem se pokoušela tuto stránku napsat správně, ale Učitel mi stále říká, že je to špatně. Asi se z toho zblázním, jestli to budu muset psát tolikrát, ale nech mě o samotě, nepřestanu, dokud to nedokážu, i kdybych s tím měla strávit celou noc.‘ “

„Brzy ráno jsem na jejím psacím stole často vídala kus papíru s neznámými znaky nakreslenými červeným inkoustem. Když jsem se jí ptala, co znamenají tyto záhadné poznámky, odpovídala, že určují její práci na další den.“

„Jak často jsem litovala, když jsem viděla, jak celé stohy pečlivě připravených a opsaných rukopisů mizí v plamenech po jediném slově, jediné připomínce Učitelů...!“

Svá poslední léta prožila v Londýně, kde 8. května 1891 nečekaně zemřela, sedíc v křesle vedle své postele, přestože jí lékař ten den ráno řekl, že jí žádné nebezpečí smrti nehrozí.

Co můžeme vyvodit z tak bohatého, složitého, neobvyklého, výjimečného a záhadného obrazu?

Přinejmenším můžeme uvést několik myšlenek, které se zdají být poměrně jasné: je nepochybné, že H.P.B. byla učednicí, ale zůstává mnoho nejasného v otázce učedníků, které sama vychovávala. H.P.B. je dokonalým vzorem učednictví. H.P.B. jako Učitelka je záhadou, protože se zdá, že jejím úkolem v tomto směru bylo spíše předávat učení tak, jak jí to nařizovali, s láskou k lidstvu, nepochybně, ale z lásky k jejím Učitelům.

Její mocní instruktoři si ji vybrali, aby ve světě vykonala zvláštní poslání, a byla jednou z mála vybraných na Západě, avšak totéž lze jen těžko říci o výběru, který mohla H.P.B. provést mezi svými učedníky.

Ze strany svých přátel, učedníků a všeobecně členů Teosofické společnosti utrpěla mnohá zklamání, i když je uměla snášet s filozofickou velkorysostí. Teosofická společnost nebyla pro H.P.B. místem plným mužů a žen toužících po nejvyšší moudrosti, jak by se dalo očekávat.
Sedm let před svou smrtí začala zřejmě uvažovat o tom – opět na žádost Učitelů – že vytvoří skupinu učedníků vzdělaných do hloubky v esoterismu. V roce 1887 ji Judge (představitel americké sekce Teosofické společnosti) požádal o vytvoření učební skupiny; byl to výraz upřímného přání mnoha lidí, kteří chtěli projít předběžnou zkouškou, aby se stali hodni přijetí jako učedníci Učitelů. To vše vyústilo v Esoterickou sekci neboli Esoterickou školou vedenou H.P.B., která z Londýna posílala instrukce Judgeovi do Ameriky a Olcottovi do asijských států.

Tato Škola, nezávislá na Teosofické společnosti, se při své práci a vzdělávání svých posluchačů opírala o „Knihu pravidel“ sepsanou na základě rad Učitele M. a H.P.B. Prvním spisem se zvláštními pokyny – tehdy velmi důvěrnými a vyhrazenými jen členům Školy – bylo „Úvodní pojednání“, které H.P.B. napsala v roce 1888. Uvádí v něm řadu důvodů pro založení této skupiny a vysvětluje, co se od jejích členů očekává.
V souvislosti s tímto zvláštním pokusem vytvořit Esoterickou školu se musíme zmínit ještě o jednom záměru, hlubším a naléhavějším: o vytvoření Vnitřní skupiny dvanácti osobních učedníků, kteří dostávali lekce přímo od H.P.B. od 20. srpna 1890 do 22. dubna 1891, celkem 23 přednášek, dvakrát až čtyřikrát měsíčně, až do doby několika málo dnů před její smrtí.

Jaký byl výsledek toho všeho? Dějiny mají jako vždy poslední slovo a vyjadřují se v konkrétních faktech. Nezáleží na tom, že mnozí z učedníků H.P.B. se na své cestě zastavili nebo upadli v zapomnění. Její práce nebyla marná, protože skrze svá nadčasová díla probouzí i nadále lidské duše a vytváří učedníky.

Je zřejmé, že její velké poslání spočívalo v psaní, neúnavném psaní, aby zanechala doklady o moudrosti, která byla na její, a snad i na naši dobu, až příliš pokročilá. H.P.B. si byla nesporně velmi dobře vědoma svých obtíží, když vystupovala jako Učitelka, ačkoliv ve svém psaném projevu, kde ji můžeme lépe sledovat, tyto potíže neměla. Podívejme se, co napsala v dopise hraběnce Wachtmeisterové:
„Pokud vy jste ustaraná, já jsem úplně bezradná, když se snažím pochopit to, co se ode mne očekává. Nikdy jsem neslibovala, že budu hrát roli gurua, učitele nebo profesora ve škole... Často jsem vám říkávala, že jsem nikdy nikoho neučila, protože mi to není vlastní a přirozené... Kdybych měla být potrestána tím, že budu někomu sdělovat předepsané poučky jako nějaký profesor celou jednu hodinu, a možná dokonce i dvě hodiny denně, raději bych utekla na severní pól nebo kdykoli zemřela a úplně přerušila své vazby s teosofií. Nejsem schopna dělat něco takového a každý, kdo mě zná, to dobře ví.“

Velmi se zdůrazňovalo, že vše kolem H.P.B. je záhadné, jak její osobnost – zdánlivě ve styku s lidmi, ale žijící častěji ve spojení s jinými bytostmi – tak její rozsáhlé a složité dílo, jehož význam lze po jediném přečtení jen těžko ocenit. Její komplikovaný jazyk je často matoucí; je nepochopitelný pro ty, kteří nedosahují úrovně jejího poznání, a témata, která nikdy nebudou určena mysli, nýbrž jsou vyhrazena intuici, zůstávají nejasná.

Dokázala však nad slunce jasněji přenést smysl svého života, svou odevzdanost vznešenému ideálu a svou neochvějnou lásku k těm, kteří ji na stezce vedli. Bude tedy nejlépe uvést její vlastní slova, která obsahují zář pravdy a sílu světla rozhánějícího temnoty:

„Když se mě ptají: a kdo jste vy, že na nás hledáte nedostatky? Vy, která tvrdíte, že udržujete spojení s Učiteli a že se vám denně dostává jejich přízně, jste snad tak svatá, dokonalá a chvályhodná? A na to odpovídám: NEJSEM. Má povaha je nedokonalá a plná chyb a mé nedostatky jsou četné a obecně známé, a proto je má karma tíživější než kteréhokoli jiného teosofa. Je to tak (a musí to tak být) od doby, kdy jsem se před mnoha lety stala hlavním terčem útoku nepřátel, a dokonce i některých přátel. A přesto se s radostí podrobuji zkoušce. Proč? Protože vím, že přes všechny své nedostatky mám ochranu Učitele, která se nade mnou rozprostírá. A mám ji z jednoduchého důvodu: více než 35 let, od roku 1851, když jsem poprvé spatřila svého Učitele ve skutečném těle, jsem Jej nikdy nezapřela ani o Něm nepochybovala, dokonce ani v myšlenkách. Z mých úst nikdy neunikla žádná výtka či stížnost a nepronikla ani na okamžik do mé mysli, i když jsem podstupovala ty nejtvrdší zkoušky... Bezvýhradná oddanost Tomu, kdo ztělesňuje povinnost, která mi připadla, a víra v moudrost (v celé to velké, tajemné, ale skutečné Bratrstvo svatých lidí) je mou jedinou zásluhou a důvodem mého úspěchu v okultní filozofii.“

Prof. Delia S. Guzmán