Jak poznáme skutečnou odvahu?

Přestože existují ti, kteří mluví o odvaze rozvážné a o jiné, instinktivní, spolu s Platónem věříme, že pokud se tyto duality projevují tak zřetelně, je to proto, že individuum neumělo zavést pořádek v rámci sebe sama. Když existuje řád – jeden ze způsobů pojmenování spravedlnosti, existuje soulad mezi jeho rozumovou rozvahou a jeho emocemi, bez ohledu na to, jak jsou instinktivní. Pokud převládá instinkt, odvaha se mění v troufalost a vede člověka k tomu, že se vrhá do nebezpečí, která neodpovídají jeho schopnostem nebo pouze uspokojují jeho ješitnost, a v tomto případě se spíše přibližuje k neúspěchu než k vítězství. Pokud převládá pouze chladný rozum, je možné, že se nenacházíme před člověkem odvážným, nýbrž lhostejným. Jak dobře víme, v našem světě duality není tato lhostejnost zrovna ctností: ten, kdo nepoznal obavu, ten, kdo nikdy nepocítil strach, nemůže rozpoznat odvahu ani schopnost překonat strach.
Docházíme tedy k závěru, že Odvaha je vznešený cit a vznešený je právě tím, že se projevuje, když se stane spojencem Inteligence. Odvaha – platonický hněv, která působí poháněna instinkty, není takovou odvahou, nýbrž silou uvolněnou z toho, co je instinktivní. Prostřednictvím Odvahy dosahujeme výš, získáváme skutečnou rovnováhu: když se Srdce tím, že pracuje ve prospěch Dobra a Spravedlnosti, stává lehké jako pírko.