Lidské motivace

Zdá se, že od dob, kdy Aristoteles tvrdil, že bůh je nehybný motor, se věci příliš nezměnily, i když existuje snaha je maskovat a zahalovat do prefabrikovaných schémat a pestrobarevné výzdoby, aby se odvedla pozornost jiným směrem.

Pokud je Bůh nehybný motor, znamená to – bez ohledu na to, jakou intelektuální či duchovní hodnotu pojmu Bůh přidělujeme – že my všichni jsme v pohybu a potřebujeme motor, abychom se hýbali. „Být v pohybu“ je možné vykládat různými způsoby od povrchního chápání pohybu jakožto volnosti a tvořivosti, až po vnímání pohybu jako nedostatku a hledání rovnováhy. V tom druhém případě se snažíme dosáhnout rovnováhy v té míře, v níž si jako lidé uvědomujeme její nedostatek, a proto pohyb může být samotnou cestou evoluce.

Pohyb. Evoluce.

A navíc motor, protože nám chybí něco, co nás může rozhýbat, a to především rozhýbat správně, vhodným směrem.
Tento motor nebo tyto motory, které působí na člověka, nazýváme motivace: dostatečně silné motivy na to, aby vyvolaly reakci.

Motivační celek

Lidská bytost představuje komplexní a složitý mechanismus, který nelze definovat ani pojmout po částech. Prozatím můžeme dosáhnout nanejvýš toho, že se nám podaří spojit všechny prvky, které ji tvoří.

Vzhledem k této složitosti vymezíme různé typy motivací: fyzické, psychické, mentální, morální, duchovní a všechny ostatní, které odpovídají na vnitřní či vnější stimuly.
Pokud člověk jedná na základě svých vnitřních stimulů, jinými slovy, pokud jeho motory fungují zevnitř navenek, blíží se onomu aristotelovskému principu; stává se téměř bohem, který je schopen nalézt pohon své existence sám v sobě. Skutečnost je však jiná a převládají stimuly vnější, které směřují zvnějšku dovnitř a stávají se zrcadlem, jež odráží tu či onu společnost s těmi či oněmi zájmy a z toho plynoucí módou.

Je zřejmé, že člověk je bytost společenská a že vždy hledá společnost sobě podobných, i když to může být jen proto, aby je později nenáviděl. Dějiny jsou plné bitev za vytváření společností či skupin a za jejich následné rozpouštění. V každé krizi, v každém období nestability dochází ke zlomům a neshodám, které časem vyústí v nová sblížení.

Společnosti však nejsou vzorovým ani nejlepším modelem, v němž je vše podrobeno soužití nezávisle na dobrém či špatném chování, a sdílení věcí nezávisle na větší či menší šlechetnosti. Ne. Společnosti se mění na složité mechanismy, které vyžadují řád a souhru, motor, který je bude řídit. A podle toho, jaký bude tento motor, budou vypadat i vnější motivace, které budou řídit životy většiny složek této lidské skupiny.

Stejně jako nepovažujeme jednotlivé lidi za dokonalé, nejsou dokonalé ani společnosti. Obvykle nepodporují lidi spravedlivé a moudré, ale naopak lidi vychytralé a prospěchářské. Ti největší chytráci a prospěcháři velmi obratně společnost ovládají, učí se poznávat lidské motivace a kontrolují je pomocí systémů, na nichž jsou závislé odpovědi a způsoby chování.

Vnější společenské motory určují módu a vytvářejí stimuly, jimž lze jen těžko odolat.

Módní motivace

Každá doba má své motivace a bylo by zajímavé rozebrat ty naše, aniž bychom se při tom obelhávali nebo se nad tím rmoutili. Co nás dnes pohání, pobízí, vzrušuje, podněcuje, oživuje a stimuluje? To vše je podmíněno tím, co „se nosí“.

Fyzický vzhled: co se týče našeho těla, kromě jeho skutečných motorů, které ho udržují živé, se stimuly nesoustřeďují na zdraví, ale na estetiku se zdůvodněním, že estetika podporuje fyzické a mentální zdraví. Není samozřejmě nic vyváženějšího než krása a harmonie. Ale jaká estetika převládá dnes? Hubené tělo, ale jiné, než mají ti, kteří umírají z opravdového hladu a kteří jsou kvůli své vyhublosti znetvoření. Je obdivuhodné, jak obrovské úsilí se vynakládá na to, aby se docílilo postavy s přijatelnými mírami. Sedavý styl života a pohodlí získané za vysokou cenu nás z druhé strany nutí provozovat gymnastiku nebo jiná fyzická cvičení, aby se tělo nepřeměnilo na neužitečnou masu nepoužitelných svalů.

Dalším velkým stimulem je touha vypadat mladší než ve skutečnosti a zdůrazňujeme „vypadat“, neboť „být“ mladý je něco docela jiného. Nejde o to hledat aktivního ducha, schopného neustále reagovat na nové výzvy a dobrodružství s vnitřní energií a nadšením; důležité je, aby nebyly vidět vrásky, šediny ani ochablost. Je třeba zvítězit nad časem, abychom se mohli těšit z mládí, které na druhou stranu neví, jak si čas užívat ani čím ho zaplnit.

Společenský obraz: každý den přibývají slova z toho či onoho jazyka, aby se vyjádřily umělé potřeby, které se staly jedinými hodnotnými stimuly. Dnes se často používá pojem „status“, pozice, jakou máme ve společnosti, obraz, jaký poskytujeme ostatním.

„Status“ mimo jiné předpokládá povrchní znalost kultury, aby se několik minut mohlo mluvit o čemkoli, aniž by bylo nutné vědět o některé jednotlivé věci něco hlubšího. Kromě toho vyžaduje vhodné obydlí vybavené posledními modely elektrospotřebičů, audiovizuálních a telefonních přístrojů, stylovým nábytkem atd. A ještě lepší je mít i další dům, pouze na léto. Práce by neměla být jakákoli, ale je třeba mít prestižní místo, i kdyby nebylo k ničemu. Studuje se proto, že univerzity nabízejí „věhlas“, kterého se nelze zříkat, bez ohledu na sklony a praktické možnosti využití. A jsou zapotřebí peníze, mnoho peněz... Je třeba hromadit majetek, i když se nevyužije, protože dnes je majetek synonymem moci.

„Status“ hýbe lidmi různým způsobem, kvůli němu bojují, pláčou, trpí, krvácejí a ztrácejí veškerou energii. Je to tedy velmi silný motor, ale proč? Tyto nestálé hodnoty padají rychlostí prudkého větru a původní motivace se propadají do pusté prázdnoty.

Psychické motivace: téměř všechny, dokonce i ty, které se projevují prostřednictvím těla, souvisejí se společenským postavením, platnou morálkou a převládajícími názory. Základní psychickou motivací je to, aby byl jednotlivec uznáván ostatními, aby se mohl zapojit už ne do společnosti, ale do „magie“ nových rituálů, předpisů a požadavků.
Nemít souhlas okolí znamená patřit mezi „lidi na okraji“, jichž je mnohem více než těch, kteří se objevují ve sdělovacích prostředcích kvůli problémům s drogami, přestupkům či rasovým odlišnostem. Stačí se odchýlit od pravidel hry, která je zrovna v módě, nebo nedosahovat její úrovně, aby byl člověk odsunut na okraj, aby se stal pěšákem...

Hluboké motivy psychiky se touto všeobecnou manipulací našeho „civilizovaného světa“ zkreslují. Láska, přátelství, upřímnost, čest, sebeúcta a mnohé další city, které vytvářejí lidskou povahu, pohasínají, přestrojují se, ztrácejí lesk nebo umírají ještě dříve, než se zrodily.

Hlavním spotřebním zbožím se stává sex, a když vyčerpá své přirozené stimuly, potřebuje podporu stále odpudivější reklamy a telefonickou a inzertní síť, aby se „samota“ zaplnila nesmyslnými představami, které zřejmě jako jediné navracejí psychicky vyčerpaným mužům a ženám sexuální schopnosti.
Je třeba být za každou cenu největší a nejlepší nikoli proto, abychom se zdravě překonávali, nýbrž abychom se řídili normami bláznivého soutěžení v převrácených hodnotách.
Morálka a duch: stejně jako v předchozích příkladech ani tyto aspekty života neodpovídají vnitřním hlubokým motivacím založeným na přemýšlení. Cílem pohnutek, které toto pole ovládají, je jako ve všech ostatních případech dbát o vzhled a módu.

Duch je nebezpečné útočiště: lze ho stejně tak uznávat, jako popírat. Lze dokazovat, že existuje, anebo že neexistuje. Nezbývá však čas ani příležitost k tomu, aby se to vyzkoušelo a prožilo. Z toho vycházejí ti, kteří ho popírají, nebo ti, kteří ho opomíjejí s tím, že se mu budou věnovat zítra, ale na to už nikdy nedojde. Morálka se opírá o zvyky a obyčeje doby, která se stále zrychluje a je čím dál nestálejší ve svých nabídkách. To, co je dobré dnes, může být špatné už zítra nebo dnes odpoledne a naopak. Vzdělaní odborníci dennodenně diskutují o tom, co je či není dobré, ale zjevné neshody mezi odborníky a ještě zjevnější neshody mezi jednotlivými církvemi a významnými společnostmi udržují lidi trvale v rozpacích. Co mám dělat, abych vypadal tak, jak vypadat mám?

Náboženství? Společenská nutnost nebo záminka pro nespoutaný fanatismus, až na čestné výjimky, které se neúčastní hry konvencí. Většina církví se nevěnuje tomu, aby živila duše svých věřících, ale podřizuje se právě platným společenským a politickým předpisům. Jak by pak nevznikaly náboženské sekty...! Někdo musí připomenout to, na co ostatní zapomínají...

Myšlenky: myslet především není v módě. V lidech narůstá přesvědčení o tom, že přemýšlejí a nechávají se unášet nekonečným oceánem předem stanovených myšlenek, které jsou chytře předkládány jako ty pravé. Pokud to, co mi dávají, je to pravé, proč bych ztrácel čas přemýšlením, když už je všechno vyřešeno?
Ve skutečnosti neexistují motivující myšlenky, nýbrž slova, která se zbavují obsahu nebo se jím naplňují v závislosti na okamžiku a užitku. Tato slova jsou stimuly, přijímají či odmítají, vyvolávají uspokojení či obavy, některá jsou uznávaná a jiná zakázaná. Jsou to však slova, nikoli myšlenky, slova, která přímo otupují myšlenky i schopnost přemýšlet.

Velebme módní slova! Odsuzujme slova zavržená! Vytváříme tak zvláštní slovník, dokud nás zvuky beze smyslu nezačnou nudit a nepropadneme zoufalství, protože nevíme, kdo jsme, co chceme ani jak toho dosáhneme.

A tak vzniká lhostejnost jako všeobecná reakce na soubor přemrštěných stimulů, který vyčerpaly běžné možnosti odpovědi.

Lhostejnosti podléhají dokonce i děti a uspokojují je jen násilnické televizní výmysly. Nepřipravují se na soužití, ale na přežití v tvrdých podmínkách. Mladí lidé obvykle promarní nejlepší léta svého života v alkoholovém a drogovém opojení, aby zaplnili prázdné hodiny, protože nevědí, jak je využít, a mrtvé sny, protože nevědí, čím je nahradit. Dospělí věří ve velmi málo věcí: stále se chtějí bránit nástrahám, lžím a podvodům, které instinktivně předvídají. Už je nemotivují události v politice ani volby, slíbené zvýšení platů ani daně, stávky ani manifestace, války ani volání po míru. Začínají snít hlavně o tom, aby měli co nejklidnější život.

Publicistika – ne reklama – dosáhla více méně skrytým pletichařením, neustálým opakováním věcí a klamáním toho, že lidé už nejsou schopni více reagovat. Uveřejňují se nepravděpodobné věci, šíří se pomluvy a kruté příběhy, aby se podněcovala chorobná senzacechtivost.

Narůstá strach, stejný jako strach z myšlenek a ideologií. Raději se mluví o zániku dějin, tedy o zániku ideologií, než aby se umožnil zrod něčeho nového a opravdu platného.

Další motivace

A tak skutečný motor člověka zůstává nehybný, ale ne proto, že by se stal bohem. Lidstvo je poháněno zvenčí, a pokud tyto vnější stimuly selžou (k čemuž pomalu dochází), zůstane ochromené a zmatené.

Ale i to je lepší než současný stav věcí. Možná mu toto ochromení umožní, aby se nadechlo a poznalo vnitřní pohon, který máme všichni k dispozici. Možná nás zmatenost přinutí zaostřit zrak duše a najít východ z tohoto labyrintu.

Není to tak těžké, jak se říká. V každém případě je to dlouhé a namáhavé, avšak nádherné a povznášející. Je zapotřebí odpovídající výchova, jasné principy a cíle, jimiž se život bude řídit, a skutečná svoboda beze strachu, aby se mohlo projevit to nejušlechtilejší z povahy člověka: jeho inteligence, která mu umožňuje schopnost volby, sebeurčení, přijímat zdary i nezdary a usilovat o zlepšení, což mu navrátí duchovní dimenzi, dnes pohlcenou v bouři.

Staří filozofové a jiní ne tak staří, kteří dnes nejsou v módě, ale kteří uměli hledat harmonii mezi vesmírnými a pozemskými zákony, ukázali lidem všech dob zajímavé cesty. Nejsou v módě proto, že učili, jak se pohybovat zevnitř a jak věčně žít s tímto motorem podobným tomu, jenž umožňuje pohyby hvězd a světů.

Jde o to znovu najít své opravdové motivace: hledat sebe sama, nalézt ty, kteří nám říkali, jak máme sebe sama najít, snažit se hledat rovnováhu a nalézt ji, protože toužíme po evoluci. Jde o to být člověkem. Jde o to nechat promluvit spícího filozofa, který přebývá v každém člověku. Máme dostatek motivací na to, abychom zaplnili tento i jiné životy stopami zdokonalování.

Prof. Delia S. Guzmán