Nejtěžší rozhodnutí

Často se setkáváme s lidmi, pro něž volba mezi tím či oním řešením představuje nejenom potíž, nýbrž téměř muka. Život, dokonce i v těch nejjednodušších a nejvšednějších událostech, zřídka nabízí příležitost svobodné volby, a proto se tato typicky lidská a mnoha lidmi málo používaná schopnost stále více vytrácí.

I když se zdá, že civilizovaná společnost vymezila koleje chování, které zahrnují všechny možnosti, život je tak rozmanitý a plný překvapení, že nutí člověka, aby se zastavil, uvažoval a volil.

Pochybnost týkající se volby mezi dvěma možnostmi vzniká už při výběru značky či kvality potravin pro domácnost, barvy šatů, množství peněz, které chceme utratit na to, co se nám líbí… Musíme se rozhodnout pro tu či onu školu. Musíme se rozhodnout, jak strávíme čas. Není snadné zvolit si ideálního partnera, ať už je člověk sebevíc zamilován. A pak: kde žít, kde pracovat, pokud lze práci najít, kam jet na příští dovolenou, pokud ji vůbec máme? Seznam by se protáhl donekonečna, kdyby každý přidal své vlastní otázky.

Proč je tak těžké se rozhodnout?

Je mnoho důvodů, které bychom mohli uvést, od osobních a vnitřních až po ty vnější, které též působí na psychické a mentální postoje toho, kdo se musí rozhodnout.

Schopnost rozhodnout se

Je výsledkem zkušenosti, umění myslet a umění jednat. Není to pouze záležitost inteligence. Uvažování nás může přivést k tomu, že nastíníme tucty argumentů pro a proti tomu, co nás tlačí, ale rozum není tím, kdo rozhoduje. Existuje ještě něco nad ním, něco silnějšího a jistějšího, co nás nutí k jednání – vůle. A nevycvičená vůle je jako zakrnělý sval; nepohybuje se směrem k žádné z možností, protože se nepohybuje vůbec.

Nedostatek správně přijatých a asimilovaných trvalých životních zkušeností velmi ztěžuje rozhodování. Vždy zůstává stopa nejistoty, pochybnosti či pocitu, že jsme nezvolili to nejsprávnější.

Rozhodnutí, která nám nenáleží

Mnoho životních postojů je již předem daných. O to se starají převládající sociální hodnoty, morální normy – pokud se berou v úvahu –, móda, přesvědčení, prestiž, touha po uznání ostatních nebo naopak strach z jejich odmítnutí.

A tak, namísto volby, je nutné se naučit, co říkají a dělají ostatní, ve snaze přizpůsobit se stylu, který uznává většina.

Jít proti proudu je osudné. Někdy je to pouze plod neinteligentního buřičského impulsu, jindy je to volání po svobodě, jež je zadušeno v samotě nepochopení. Jednotlivec vynikne a stane se předmětem pozornosti, ne však pro své lidské hodnoty či proto, že je geniální, nýbrž jako by byl podivným a odpudivým hmyzem, prvkem nesouladu.

Téměř všichni mladí a dospívající procházejí touto etapou vzpoury, kdy je pro ně těžké uznat tolik předem stanovených norem, zatímco překypují životní energií. Přejí si vyzkoušet své vlastní síly. Nejsou však schopni si zvolit s rozvahou, protože mají málo zkušeností, a navzdory své průbojné energii neumí uvážit svou volbu ze všech stran. Dokáží, jako při šachové partii, naplánovat dva, tři či pět tahů, ale se svou analýzou nebo úvahou o následcích svých rozhodnutí se nedostanou příliš daleko.

Reklama

Je to další forma více či méně silného nátlaku, sice se v jednotlivých případech liší, ale stejně obtěžuje. Nemusí nutně pocházet z veřejných médií zamořených radami či požadavky, jež nás ve svých důsledcích vláčí z místa na místo. Existuje i další reklama, lépe řečeno další, mnohem subtilnější propaganda, která se šíří prostřednictvím názorů: některé velebí a jiné snižují prestiž volby, jako by se jednalo o burzu cenných papírů.

Aniž bychom si to uvědomovali, začínáme nazývat věci dobrými, špatnými, praktickými, elegantními, nevkusnými, zajímavými, hroznými či příjemnými podle toho, co nám bylo řečeno, zatímco naše vědomí spalo, a myšlenky tak do nás mohly jemně pronikat, aniž bychom do toho zasahovali.

Co znamená rozhodnout se?

Je to činnost inteligence, a ne rozumu. Pokusíme se to vysvětlit. Rozum je nástroj, který používá naše mysl, a to tak, jak ji to naučili (tedy velmi zřídka a nesprávně). A tak to nejsme vždy my sami, kdo uvažuje, nýbrž je to souhrn dříve zmíněných vlivů a podnětů.
Inteligence je rozvaha; to znamená dobře znát různé možnosti a dokázat zvolit tu nejpřijatelnější na základě vlastní zkušenosti a vlastních kritérií. Znamená to zcela si uvědomovat svá rozhodnutí, převzít osobní odpovědnost za úspěch i neúspěch. A právě proto se jedná o inteligenci.

Dle našeho chápání, jak jsme již zmínili na začátku, existuje málo příležitostí k rozvoji a uplatnění této rozvahy, která umí rozhodovat a z každého rozhodnutí se něčemu naučit.

Nejprve musíme umět správně rozlišit všechny možnosti, jež nám život v různých směrech nabízí. A to je téměř nemožné, uvážíme-li, jaké výchovné systémy nás řídí. Jsou známy některé možnosti, předem schvalované těmi, kteří je stanovují, a jiné jsou předem zakázány. A tak se nelze rozhodnout. V každém případě je možné na to přistoupit, či nikoli – to je však slabý způsob jednání, neboť tato druhá možnost znamená pouze se neúčastnit.

Kromě toho, musíme oživit smysl pro vlastní odpovědnost, abychom mohli potvrdit: já jsem ten, kdo se rozhodl pro pomeranč nebo jablko, pro studium chemie nebo literatury, že budu žít, nebo se nechám životem unášet. Já jsem ten, kdo přebírá odpovědnost za výsledky svých rozhodnutí. Každý úspěch i neúspěch přináší vždy pozitivní zkušenost, která mi umožní zvětšit úspěchy a omezit chyby. Není k ničemu obviňovat ostatní, okolnosti, osud či samotného Boha, když se neodvážíme použít vlastní vůli a poctivě se opravit, pokud jsme se zmýlili. Chyby lze ve většině případů napravit. Neschopnost mysli a vůle obvykle napravit nelze.

Co učinit, není-li co zvolit?

To je nejtěžší z rozhodnutí, před kterým se v poslední době bohužel ocitáme stále častěji. Individuálně a kolektivně, každý na svém místě, každý národ ve svém státě, se cítí omezen dvojí neschopností se rozhodnout: za prvé z nedostatku rozvahy a za druhé z nedostatku hodnotných možností volby.

Dnes se již nejedná o rozhodnutí mezi lepším a horším, dokonce ani mezi zlem a menším zlem, ale musíme si vybrat to, co je, i když to neodpovídá našim potřebám, snům nebo idejím.

Velmi smutné jsou případy lidí, kteří si nemohou vybrat, co budou jíst nebo co si obléknou, protože mohou mít pouze to, co je, bez ohledu na to, zda je to dobré či špatné, a čeho je většinou málo, v nejlepším případě pro každého stejně, neboť v tom horším není vůbec nic.

Co studovat, když lze obsadit pouze volná místa na některých fakultách? Co dělat, když každá škola má vlastní, předem stanovené, ideologické zaměření? Nebo když nejsou peníze ani pro těch několik možností? Na jaký film se podívat v kině nebo na jaký televizní program, když všechny jsou hrůzostrašné a morbidní nebo jsou vulgární a nevkusnou podívanou, která diváka uráží? Samozřejmě, že existují výjimky, ale jsou tak vzácné… Co číst, když si už téměř není z čeho vybrat? S kým mluvit, když je zvykem marnit čas záludnými komentáři, kritikami a nadávkami?

Koho volit ve volbách, když se jak jedni, tak druzí sami postarali o své zdiskreditování a hanbu tím, že umožnili zveřejnění odstrašujících skandálů, které lemují jejich politickou i životní dráhu?

Ve kterého Boha věřit, když všechna náboženství slibují nikdy nedosažitelné nebe výměnou za utrpení, která nelze zastavit? Jak mít důvěru a ve kterého Boha, když každé náboženství o sobě tvrdí, že je jediným nositelem pravdy, a zatracuje ostatní, která dle něj žijí v hrůze a hříchu? Kde zůstal v tom boji o moc lidský duch?

K čemu uvádět další příklady, když všichni neseme tíhu této situace, přestože si nejsme vždy vědomi rozsahu celé pohromy?

Sucho nevysušuje pouze koryta řek a nepřipravuje nás jen o vodu v našich domácnostech. Postihuje i další aspekty života, a tím ho mění na poušť, na níž každý bere to, co je, nebo umírá žízní.

Co tedy dělat?

Jako vždy, rozhodovat, učit se používat inteligenci a rozlišovat, postavit každou věc na její místo a volit na základě soudnosti.
Uvědomit si, že máme málo možností volby; ne proto, že by jiné neexistovaly, nýbrž proto, že moc jistým způsobem omezila příležitosti. Kdo vykonává tuto moc? To je jiná otázka, kterou nyní nebudeme rozebírat. Teď je důležité vědět, že máme málo východisek a labyrint se nás snaží polapit. Toto poznání je dobrým základem, abychom začali přemýšlet o způsobu, jak vyjít ven, o únikových cestách a řešeních.
Ať se nedostatek možností nestane další páskou na očích ani další pastí pro inteligenci a vůli!

Každá lidská bytost je jednou možností, další novou cestou. A každý národ roste v té míře, v níž jsou jeho lidé moudří, pevní ve svých idejích a rozhodní ve svých činech.

Nejtěžší z rozhodnutí je, i když se to nezdá, rozhodnout se prorazit nová řečiště potřebná pro to, abychom mohli znovu rozhodovat, experimentovat a žít.

Prof. Delia Steinberg Guzmán