Potřebujeme více filozofie

Je mnoho věcí, které v tomto okamžiku postrádáme. Po pravdě řečeno, jsme chudí uprostřed přepychu a pohodlí, které nám nabízí technika ve službách skutečných či domnělých lidských potřeb. Přesto zjišťujeme, že čím více máme, tím více potřebujeme, a takto vzniká bludný kruh, který lze těžko zastavit, přinejmenším do té doby, než získáme to, co skutečně potřebujeme.

Proto říkáme: potřebujeme více filozofie.

Když vysvětlujeme cíle Nové Akropolis, mluvíme především o jejích kursech filozofie probíhajících klasickým způsobem. Zdůrazňujeme právě klasický způsob, což znamená filozofii tak obsáhlou, že zahrnuje celé široké spektrum života a snaží se odpovědět na všechny životní otázky, aniž by se nechávala ovlivnit strnulým rámcem, který ji dnes vymezuje.

Filozofie existuje, ale...

Někdo by se mohl zeptat: musíme se uchylovat ke klasickému stylu proto, že filozofie v současné době neexistuje? Existuje, ale...
Nebudeme zabíhat do podrobností rozsáhlých vysokoškolských programů ani do těch, které se přednášejí na školách středních. Přednášky z filozofie sice probíhají, jenže tato látka může, ale nemusí naplňovat životy těch, kteří ji poslouchají, nikoli kvůli programům samotným, nýbrž kvůli způsobu, jakým ji podávají učitelé. Pouze ti, kteří dokáží do své práce vložit opravdovou lásku, dosáhnou u svých žáků pochopení a probudí v nich pocit hledání a nalezení. Ostatní vytvářejí politováníhodný mentální zmatek, který vede k tomu, že je filozofie hodnocena jako snůška nesnesitelných a nepotřebných pojmů.

Filozofie musí nést těžké a nespravedlivé břemeno, že je neužitečná. Neslouží k ničemu praktickému, ani nevydělává peníze. Jinými slovy, aby se v této oblasti dalo vydělat, musí se jí člověk věnovat zcela (a ne vždy s dobrými úmysly) nebo mít neuvěřitelné štěstí, že vydá nějakou knihu, která se bude číst a bude uznávaná.

Ještě je slyšet ozvěnu polemiky vzniklé ve Španělsku, kdy byla tato látka vyřazena ze středoškolských učebních plánů. Aniž by to bylo jasně řečeno, bylo možné vytušit, že je považována za neužitečnou. Ve všeobecném zmatku, kdy protestovali jak profesoři, tak žáci, bylo potěšením slyšet názor těch, kteří se odvážili tvrdit, že bez filozofie se mladí lidé nenaučí myslet. A není snad právě to odpověď na otázku?
Někdo – nelze říci kdo, ale jistě více než jeden – má možná opravdový zájem o to, aby mladí lidé nemysleli a nechali se unášet ohlupujícími módními trendy. Není snad složité manipulovat mládeží, která je schopná myslet?

Na jaké úrovni se koneckonců nacházejí ti, jimž se podařilo dokončit vysokoškolské filozofické vzdělání? Po mnohaletém úsilí jejich mysl překypuje stovkami protichůdných myšlenek myslitelů různých dob, aniž by se komukoli z nich podařilo nalézt nit, která spojuje historická období a příslušné názory. Současný mladý filozof (lze vůbec toho, kdo dokončil takové studium, nazvat filozofem?) žije ve zmatku nebo se přiklání k takovému učení, které mu bylo obratně předloženo jako „to nejlepší“, nebo se s tolika argumenty, jež mu nenabízejí řešení každodenních problémů, cítí bezmocný.

Ne že by tedy chyběla přímo filozofie, ale...
Nebo snad má někdo zájem, aby chyběla...

Co je však filozofie?

Přečetli jsme si tolik definic různého původu, že není jednoduché vybrat si pouze jednu. Nechceme se zaplétat do polemik, které proti sobě staví různé autory, ani podporovat ty, které se omezují jen na kritiku.

Ať už je filozofie považována za samostatnou vědu, nebo za vědu všech věd, nebo za ne-vědu, současná pojetí jsou natolik zmatená, že dávají bohužel za pravdu těm, kteří si myslí, že filozofie nemá vztah k samotnému životu, a proto nepřináší více užitku než pouhé intelektuální cvičení.

Nechceme rozebírat ani souhrn událostí, které vedly ke změně konceptů a cílů filozofie. Stačí poukázat na to, že pokud se dnes zdá nepřístupná a neplodná, v klasickém období Východu a Západu se filozofie snažila vysvětlit velké otázky o universu a člověku, a především usilovala o to, aby byla způsobem života, důležitou pomocí člověku, který je částí universa.

Odvoláme-li se na řeckou tradici, ten, kdo první použil pojem filozofie, mohl být Pýthagorás, když tvrdil, že není mudrc, „sophos“, nýbrž pouhý milovník moudrosti, „philosophos“. Toto je nejjednodušší a nejhlubší vysvětlení, které můžeme nalézt. Láska k moudrosti je tím, co hýbe lidmi, co jim otevírá oči, co je zbavuje egoistické izolace, co v nich probouzí zdravý neklid při hledání a nalézání některých pravd užitečných pro jejich existenci. Láska je mocný motor, a když láska vede k moudrosti, otevřou se mnohé vnitřní brány, které byly pro samotného člověka dříve uzavřené a neznámé.

Nehledá se „Pravda“, velká a jediná pravda, neboť je známo, že lidé jsou omylní. Avšak každý jednotlivec, každý filozof se svým způsobem snažil nalézt některé klíče, jež by umožnily všem lidem – nejen jemu osobně – dosáhnout jisté části, jistého náznaku pravdy. A odvažujeme se tvrdit, že tento způsob pojetí filozofie má v sobě cosi nadčasového, co platilo již po staletí, a proto nás pohání i nyní a umožňuje nám směřovat k budoucnosti s jistotou, že vždy budou existovat ti, kteří budou milovat hluboké poznání a budou ho hledat s úctou a obdivem, stávajíce se tak filozofy.

K čemu nám filozofie slouží?

Po mnoha letech, kdy nás přesvědčovali, že filozofie neslouží k ničemu praktickému ani nemá nic společného se skutečným životem, je těžké změnit názor na její užitečnost. Je zřejmé, že jako cvičení mentální bystrosti neslouží k ničemu jinému než k posilování intelektuálních „svalů“, k vytříbení jazyka či psaného slova, k tomu, aby člověk mohl mluvit či psát způsobem stále zmatenějším, i když zdánlivě učenějším. Tato forma filozofie nám jako lidem pomoci nemůže.

Vraťme se však k oné drahocenné skutečnosti, k praktičnosti, kterou chceme navrátit do života. Kdo si v dětství, dospívání, mládí, a dokonce i v dospělosti nekladl otázky, i když někdy tajně, aby neodhaloval svou slabost či neznalost? Kolikrát se tyto otázky zůstaly vznášet v oblasti nemožného? Kolikrát jsme se vyhnuli trápení tím, že jsme obešli otázky narození a smrti, nemoci a stáří? Kolikrát jsme nehledali odpověď na otázky o světě a naší přítomnosti v něm? Kolikrát jsme obešli myšlenku o Bohu, někdy proto, abychom ji zamítli, protože byla příliš složitá, a jindy proto, abychom ji nechali žít jako nevyjádřitelný pocit?

Kolikrát jsme nepotřebovali filozofii, abychom si pomohli při pochybnostech a úzkosti?

Víme, že filozofie neslouží k tomu, abychom se stali moudřejšími, ani k tomu, aby nám poskytla klíče ke všem mystériím universa. Víme však, že slouží k tomu, abychom se zbavili některých nejistot, abychom používali vlastní mozek, abychom si nejen kladli otázky, ale odvážili se načrtnout i odpovědi. Víme, že nevíme, jak říkal Sókratés, ale právě proto nás filozofie přivádí na cestu poznání. Pomalu, beze spěchu a úzkosti, uznávajíce nekonečnou různorodost věcí, které nás zajímají, a těšíce se z malých jistot, jichž dosáhneme.

Filozofie slouží životu. Je to nesnadné umění, jímž se nikdo nezabývá a jehož techniku nikdo neovládá. Přišli jsme jednoduše do života a dovolujeme, aby pravidla hry diktoval instinkt, nebo je měníme podle toho, co se zrovna uznává. Avšak ŽÍT s velkými písmeny je něco docela jiného. Znamená to vědět, kdo jsme, že nejsme mimořádní, že to, co se nám zdá jako bolestivá zkouška a nesnáz, jsou pouze schody, které nás naučí používat své vlastní prostředky; znamená to tušit, odkud přicházíme, a také tušit, že směřujeme k jinému časoprostoru, který nemusí být stejný jako ten, co známe nyní. Znamená to vidět nit souvislostí, a chceme-li, můžeme jí říkat věčnost.

Filozofie slouží k tomu, abychom si života vážili, a ne abychom se jím nechali jen unášet. Slouží k tomu, abychom si vážili všech živých bytostí, a nejen lidí. Slouží k tomu, abychom pozorovali nebe i zemi, abychom pronikli do nitra země a výšin nebes, abychom se dívali kolem sebe, abychom cítili, abychom mysleli. Abychom byli filozofy, kteří si jsou vědomi toho, že jejich otázky a odpovědi nejsou definitivní, ale vedou k rostoucímu chápání Pravdy.

Nikdo nám za to nezaplatí. Nevyděláme si tím na živobytí, ale naučíme se žít a budeme dostatečně odměněni svou vlastní vnitřní jistotou.

Kdo potřebuje filozofii?

Všichni. Filozofie nepatří těm, kteří umějí vytvářet a více méně dobře vykládat teorie, protože ovládají jazyk, jenž není přístupný lidem, kteří nemají příslušné vzdělání. Filozofie jako způsob života, jako neklid vedoucí k hledání moudrosti je pro všechny a všichni potřebují možnost svobodně se ptát na různé aspekty bytí a světa. Ptát se je způsob života. Hledat odpovědi je způsob života. A pokud najdeme některé základní odpovědi, jež se týkají našich potřeb, a budeme je umět každodenně využít, bude to ještě lepší. To je to, co z nás všech dělá filozofy, a ne akademické tituly, které sice vypovídají o ukončení vysoké školy, ale ne o tom, že jsme se naučili myslet a žít.

Nemůžeme se ohánět ani tím, že by filozofie byla zájmem dospělých. Jako projev života se objevuje u dětí a v jejich prvních „proč“ a u mladých lidí plných otázek a údivu nad svým vlastním rozvojem a okolím, jež jim připadá někdy přitažlivé a jindy zmatené.

Důkazem této mnohostrannosti filozofie je i strhující úspěch knihy „Sofiin svět“ od Josteina Gaardera, která byla alespoň ve Španělsku čtyřicet týdnů na prvním místě mezi nejprodávanějšími knihami. A zajímavé a potěšující je na tom to, že dílem byli nejvíce nadšeni dospívající a mladí lidé, kteří v tomto románu o tajemném hledání pravd, jež zajímají všechny, našli sami sebe.

Jak vysvětluje sám autor, může to být tím, že se tento román vyhnul přehnaně vážným výkladům filozofické nauky nebo nejasnému jazyku, který používají někteří učenci a profesoři. A právě v tom je příčina jejího úspěchu: dokázala odpovědět na požadavky lidí jednoduchým a užitečným způsobem, jak to dokáže pouze filozofie.

„Kdo jsi?“ „Z čeho pochází svět?“ A kdo by si nepřál odpověď, která ho povzbudí k dalšímu pátrání v tomto směru?

Potřebujeme více filozofie

Zjevně potřebujeme více filozofie, avšak filozofie opravdové, tak jednoduché a tak hluboké jako samotný život. Nepotřebuje umělé složitosti ani kritiky, které během dějin vyjadřovali různí lidé. Kdo je tak moudrý, že může kritizovat velké učence ve jménu pravdy, jíž ani on sám nedosáhl? Jedna věc je prostá hloubka vesmíru a člověka – aniž bychom se zmiňovali o záhadě Boha – a zcela jiná je složitá síť teorií, které nikam nevedou ani neuspokojují naši přirozenou touhu po filozofii.

Filozofie musí být přirozená jako všechno, co existuje. Musí zapadat do přírody, která nezahrnuje jen životní prostředí, ale i zákony, jimiž se řídí všechno od Boha až po mikroba.

Zdá se, že dnešní problém spočívá v tom, že myšlenky byly zavřeny na klíč, k němuž má přístup jen několik lidí zasvěcených do tématu. Takto se filozofie stala falešně esoterickou a je důvodem toho, že se esoterismus očerňuje jako druh okultismu. Esoterické je všechno, co neznáme – a toho je hodně – a úloha filozofie spočívá v postupném zmenšování tmy nevědomosti a v její přeměně ve světlo poznání.
Bez ohledu na módy, velký filozof Platón řekl ve svém díle Parmenidés: „Jistě je to krásný a božský, dobře to věz, rozběh, kterým se ženeš k dialektickému zkoumání; ale napni své síly a vycvič se ještě více tím, co se zdá neužitečným a čemu lidé říkají prázdné mluvení, dokud jsi ještě mlád; jinak ti pravda unikne.“ (*)

Nic nového pod sluncem... Ani běh času nedokáže utlumit onen prvotní duch, který v nás probouzí sklon k filozofii; a ten, když se projeví, jasně vypovídá o mládí tohoto ducha bez ohledu na jeho fyzická léta. Řekové nadarmo nezjistili, že „Zlatá Afrodíta“ – neboli věčné mládí – bije v srdcích těch, kteří se nikdy neuzavírají před záhadami života, nýbrž se naopak odhodlaně vydávají je dobýt.

(*) Pozn. překl.: použitý citát je z Platónova dialogu „Parmenidés“, překlad František Novotný, edice Oikoymenh, Praha 1996.

Prof. Delia S. Guzmán