Šankaračarya

Indický filozof a světec Šankaračarya (Šankara – jedno ze jmen Šivy, ačárja – učitel) se narodil se ve vesnici zvané Kaládi roku 788 n. l. v jižní Indii v rodině brahmána. Jeho rodiče žili šťastně, ale dlouhá léta bez potomka, a proto otec prosil Šivu o pomoc. Ten sestoupil do jeho snu a dal mu na vybranou, zda chce talentovaného a vševědoucího syna, který bude žít krátce anebo takového, který bude žít dlouze, ale nebude mít žádné zvláštní nadání ani ctnost. Otec odvětil, aby udělal to, co považuje pro lidstvo za nejlepší. A tak se narodil talentovaný chlapec, který byl z vděčnosti pojmenován Šankara, což je jedno ze jmen samotného Šivy.

Jeho otec zemřel, když mu byly 3 roky, a tak nemohl vidět, jak chlapec projevuje svou bystrost a nadání pro védské učení. Nadaný velkou inteligencí ukončil studia veškerých věd a filozofie. Pověst o mladíkovi se rozkřikla a dokonce i král z Keraly se s ním chtěl setkat.

Všem bylo jasné, že projevuje sklony k asketismu a že se chce vzdát všeho pozemského a smyslového, jen matka trvala na tom, že ho ožení. Tu se přihodilo, že jednou při koupání ho uchvátil krokodýl za nohu a hrozila mu smrt. Tehdy Šankara vymohl na své matce příslib toho, že se může stát sanjasinem (asketou), jelikož to bylo jeho poslední přání. V té chvíli krokodýl zmizel a šťastný Šankara mohl opustit matku a jít po tolik vytoužené cestě.

Vydal se hledat učitele, který by ho poučil o pravidlech dosažení nejvyšší pravdy. Našel daleko na severu mudrce Govindapádu, představeného ašramu. Dříve, než byl přijat, dostal Šankara od Govindapády otázku: „Kdo jsi?“ Šankara odpověděl dokonalým čtyřverším: „Nejsem ani země, voda, vzduch či oheň, ani nebe, nejsem ani jejich vlastnostmi. Nejsem smyslovými orgány, ani myslí. Jsem nejvyšší vědomí pronikající vším známé jako Šiva.“ Když učitel viděl jeho talent, přijal ho a učil védské filozofii zvané Advaita (ne-dualita). Poučoval ho také o Brahma Sutře, kterou sepsal dávný mudrc Vjasa, jenž založil školu Utara Mimansa zvanou Védanta, k níž oba příslušeli.

Brahma Sutra bylo dílo stěžejní pro ty, kteří chtěli proniknout do nejvyšší Skutečnosti. Tento posvátný text složený z 552 aforismů, jež mohli studovat a pochopit pouze sanjasinové, byl komentován snad všemi autoritami v indické filozofické tradici, což vyvolalo zmatek v jeho interpretaci. A tak učitel poslal Šankaru do Benáresu, který byl tehdy centrem vzdělanosti, aby zde sepsal komentáře a napravil tento zmatek. Šankara zde napsal Brahma Džnanu – pokyny k duchovnímu poznání, jež se staly velmi důležitým pramenem pro učedníky Advaity.

Kvůli svému poslání Šankara sváděl slovní boj s mnoha vzdělanci své doby a získal si tak autoritu svým vhledem a moudrostí. Snažil se splnit úkol, který dostal od svého učitele, a to bylo sjednotit všechna pojetí a filozofie v Indii. Kvůli tomu vykonal mnoho cest a hrdinských skutků. Také za svůj velmi krátký život sepsal mnoho dalších komentářů k upanišadám a Bhagavadgítě.

Dalším důležitým činem bylo založení čtyř poutních klášterů, které se staly také centry vzdělanosti rozprostřenými do čtyř světových stran Indie: na severu Badarinath, na východě Puri, na jihu Rameshvaram, na západě Dwaraka.

Dobrovolně opustil své tělo ve 32 letech v roce 820 n.l. poté, co splnil své poslání a sjednotil různá filozofická pojetí Indie pod křídly Advaity.

Tradice filosofů Advaity učí o spojení nejvyšší duchovní podstaty člověka Atman s nejvyšší universální božskou podstatou Brahman. Učí o jednotě za mnohostí forem, o nesmrtelnosti nejvyššího lidského já, které na sebe bere různé tváře, a o schopnosti vidět jej bez ohledu na to, zda na sebe bere formu uklízeče či kněze. Šiva říká v jednom rozhovoru Šankarovi ústy nedotknutelného: „Cožpak je to jiné slunce, pokud se odráží v likéru anebo v posvátné Ganze.“ Advaita také učí o tom, že nestačí pouze formálně dodržovat rituální pravidla a mít uhlazený způsob života, ale je třeba hlubokého vnitřního spojení s vlastní nesmrtelnou identitou, vědomí universální Jednoty.