Všichni chceme více

„Nejhorší nemocí duše je to, že vidí věci takové, jaké by chtěla, aby byly, místo toho, aby je viděla takové, jaké jsou.“ Bossuet
Když začínáme naši pouť životem, všichni pociťujeme obavy z našeho světa, který se nám zdá, jako by neměl začátek ani konec, jako vlak, který se bláznivě řítí, aniž by věděl, ze které stanice vyjel a kam má dojet. Vlak bez strojvůdce. Vlak, který se nezastavuje a o němž ani nevíme, zda je schopen zastavit sám, nebo vykolejí v některé zatáčce na své cestě.

Není to pouze metafora, ale stává se to skutečností, a my se ocitáme v tomto vlaku šílené jízdy, v němž všichni žádají více. Více žádají ostatní po nás a také my po nich.
Aby nás přijali do vlaku, musíme něco mít, pokaždé více věcí, věcí, jež hodnotí ti, kteří cestují vlakem, věcí, jež mají podobu moci, prestiže, bohatství. Dnes, když čteme staré povídky, často se usmíváme výměnným obchodům, které prováděly starodávné národy, a divíme se, když vidíme množství věcí dnes už neužitečných, které tenkrát měly tak velkou hodnotu, že udělaly z jedněch šťastlivce a z jiných nešťastníky, z jedněch šéfy a z jiných podřízené. I když se věci změnily, situace zůstává stejná. Abychom vynikali, je zapotřebí mít stále více.

A proto všichni chceme více.
Chceme nashromáždit to, co nás povýší nad ostatní, co nám umožní být na výši těch, kteří kladou požadavky, těch, kteří už mají to, co musíme i my získat. Všechno se zdá být málo v tomto závodu, neboť vlak pokračuje na své neurčité dráze. Nic není dostačující, protože když dosáhneme jednoho cíle, musíme postoupit na další schod, který je výš. To, co se zdálo být vrcholem naší touhy a předmětem našeho úsilí, stává se ničím, když toho dosáhneme. Tehdy to, co jsme získali, ztrácí lesk, neboť ve vlaku je mnoho osob, které mají to samé co my, a ještě mnohem více. Dalším krokem je tedy dobýt ještě více, abychom se vyrovnali těm, kteří nás převyšují.

Pokud máme dům, záhy se zdá být malý. Někdy je malý opravdu, ale ve většině případů se zdá být takový proto, že jsme ho naplnili nepotřebným harampádím, nebo proto, že má méně čtverečních metrů než dům sousední. Nemohli bychom si snad koupit větší dům? Nepochybně nám jde pouze o to „správné“ společenské postavení.
Pokud pracujeme na skromném místě, ať je to kdekoli, a dostáváme plat, který nám na začátku stačí k uspokojování našich potřeb, netrvá dlouho, abychom zjistili, že nám tyto peníze nestačí na nic. Bez ohledu na inflaci, která trápí všechny státy světa a která zbavuje naše měny hodnoty, existuje jiná, fyzická a psychologická skutečnost: čím více máme, tím více potřebujeme, čím více máme, tím více utrácíme, a čím více utrácíme, tím více peněz nám chybí.

Život nám poskytl příležitost poznat osobu hodnou naší lásky. Ale ctnosti této osoby se zmenšují, když propadneme hře porovnávání, a až na výjimky, v současné době není nic módnějšího než toužit po ženě – nebo po muži – bližního..., o něž ztrácíme zájem, jakmile je získáme a zjistíme, že bychom mohli získat ještě někoho lepšího.
Nemáme čas, nedostatek času nás souží, vyžadujeme ho stále více. Zoufale bojujeme o získání několika hodin denně navíc, o další volný den v týdnu nebo o další týden prázdnin navíc. A potom co? Když získáme trofej, docházíme k smutnému závěru, že nevíme, jak zaplnit tento volný čas, a promarníme ho malicherně se uchylujíce k „zábavám“, které otupují a umožňují nám zapomenout, že máme nadbytek času.

Čemu je podrobena tato neukojitelná žízeň, tento bezhlavý běh bez zřejmého smyslu?

Přestože se občas může zdát, že my lidé jednáme bezhlavě a zmateně, je zřejmé, že podléháme určitým zákonům Přírody, ale uspaní nevědomostí nebo nedostatkem poznání evoluce se tyto zákony snažíme uskutečňovat instinktivně, s nepochopením, špatným způsobem.

Je známo, že všechny živé bytosti následují Přirozený Zákon vývoje, který se projevuje jako růst, rozvoj, začátek, vzestup a jiné charakteristiky za různých okolností. Lidé nejsou mimo tento Zákon. Právě naopak, máme možnost ho pozorovat, a když ho nevnímáme zřetelně, jednáme impulsivně a pokoušíme se rozvíjet tam, kde se nachází naše obvyklé pole působení.

Pokud vystoupíme z vlaku za jízdy a dokážeme znovu získat svou skutečnou rychlost, svůj vlastní rytmus, nalezneme svůj model rozvoje. Budeme chtít více, ale více toho, co nás udělá většími a lepšími. Naše úsilí se usměrní k zesílení toho, co nás určuje jako lidskou bytost. Hmotný majetek? Ano, právě v takovém množství, jaké nám stačí k důstojnému životu. Prestiž? Ano, v našich vlastních očích a v očích těch, které milujeme a s nimiž sdílíme naše základní ideje. Moc? Ano, taková, která patří naší vůli, již umíme používat stále méně.

Jde o to najít míru v tom, co nám náleží jako lidem a zušlechťuje nás. Jde o to být větším, a ne si přát mít více. Konec konců, je mnoho těch, kteří ukazují, že je možné mít mnoho věcí a promrhat je nebo ztratit za jediný den. Ale je málo těch, kteří ukazují, že vlastní klíč vnitřního bytí, ovládají svou existenci, své emoce, mají pochopení pro bolest, mají sílu překonat pokušení, mají moudrost, aby rozpoznali, kdo jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme.

Všichni chceme více. Ano, ale musíme vědět, co je to, co chceme. Musíme v sobě rozvíjet onu zázračnou energii, která se nebojí prázdných rukou, neboť je dokáže naplnit už tím, že to chce. Přejeme si vystoupit z vlaku a jít pěšky, dokud se nedozvíme, kam vlak skutečně jede a kdo a jak ho řídí. Chceme více. Chceme Vědět, abychom Mohli. Je lepší mít několik málo jasných a pevných idejí, než se zahltit stovkami navzájem nesouvisejících pošetilých myšlenek, které nám nepomohou v našem vnitřním rozvoji.
A jedna z idejí, které si musíme ujasnit, je rozlišovat mezi tím, co chceme, po čem toužíme, a tím, co ve skutečnosti vlastníme.

Jedna z nejčastějších nemocí vyskytujících se u mladého člověka – nemocí, která ho může zastavit a ochromit – je přesvědčení, že už dosáhl svého vytouženého vědomého probuzení. Tím brzdí svůj skutečný rozvoj. Vidí věci takové, jaké by si přál, aby byly. Vidí sebe takového, jakým by rád byl, a věří, že tento sen, tato mylná představa je skutečností. Proč by se tedy měl o něco snažit, když už má to, po čem toužil? A tak se zastaví, aniž by si to uvědomil, zbaví se tím možnosti jakéhokoli duchovního pokroku a začne ostatními pohrdat, nebo se dokonce bude chtít stát učitelem všech těch, kteří ještě neuskutečnili své bláznivé sny.
Ale ani tím se nemoc nezastaví. Ten, kdo si zvykl dávat přednost tomu, co chce, před tím, co má, se také mýlí v lidech, se kterými jedná, a posuzuje mylně události odehrávající se v jeho vlastním životě a v jeho okolí.

Nechápe historii nebo ji považuje za něco úplně odlišného od skutečnosti. Slepě věří všem optimistickým předpovědím nebo podvodníkům, kteří malují svět v růžových barvách. Nerozumí lidem a představuje si je oblečené do šatů vytvořených jeho vlastní fantazií. Tak se zamiluje do někoho, koho považuje za ideálního partnera, nebo nabídne své přátelství člověku, který pro něj ztělesňuje vzor přátelství, vidí učitele na každém rohu stejně jako „zasvěcence“ nabízející moudrost na stránkách módních časopisů nebo prostřednictvím televizní obrazovky. A když se zklame, nikdy nepodrobí zkoumání svůj vlastní postoj, ale naopak svaluje vinu na všechny ostatní, na ty, kteří zničili jeho sen nebo ho vytrhli z jeho fantazie, aby mu ukázali, že existují i jiné cesty.

Vidět věci takové, jaké jsou, jinými slovy vidět to, co máme ve svých rukou, neznamená nechat se zdeptat objektivní skutečností nebo se nepokusit o něco nového. Právě naopak, není možné začít kráčet, pokud nemáme výchozí bod a nutně i cíl, třeba jen dílčí, abychom později mohli pokračovat. Výchozí bod je poznání toho, co vlastníme, toho, co se nám doposud podařilo získat, poznání toho, kým jsme a jaké je prostředí, ve kterém se pohybujeme: z toho vycházíme, odtud získáváme prostředky, abychom mohli vyrazit kupředu a nahoru.

Vidět věci takové, jaké jsou, znamená vlastnit zdravý rozum, těšit se z onoho praktického ducha, tak cenného pro skutečného filosofa, aby poté mohl vzlétnout do výšin svých nejušlechtilejších snů. Jedna věc je přát si co nejlepší budoucnost, budoucnost, která začíná už zítra, a jiná věc je nevědět, jak získat něco lepšího, než je to, co máme. Jak můžeme něco zlepšit, když nevíme, v jakém je to stavu? Jak dosáhnout úspěchu, když nevíme, z čeho máme vycházet, abychom se mu přiblížili?

Mnohokrát jsme říkali, že pro filosofa je budoucnost již přítomností, zatímco ti, kteří nevnímají Pravdu, nedokáží dohlédnout dál než na špičku svého nosu. To je jisté. Ale to neznamená, že sníme o budoucnosti, jako by už byla skutečností, a nevnímáme přítomnost nebo jí opovrhujeme. Znamená to, že když se rozšíří naše vědomí, mnoho z budoucnosti se vejde do současnosti, stejně jako se tam vejde i mnoho z minulosti, na kterou lidé bohužel zapomínají. Znamená to, že z okamžiku, ve kterém žijeme, se dokážeme přesunout v čase, což nám umožňuje zkušenost, a tím, že se opíráme o minulost, dokážeme vytušit budoucnost.

Je nezbytné umět vidět věci dvěma způsoby: takové, jaké si člověk přeje, aby byly, aniž by je proto přestal vidět takové, jaké jsou. Je nezbytné vědět, co chceme a co máme, abychom mohli získat to, co chceme.

Prof. Delia S. Guzmán